Otázka neomylnosti (katolické) církve
Napísané: Št Jan 07, 2021 9:45
Všechny nauky katolické církve stojí na tvrzení o její neomylnosti. Pokud by katolická církev nebyla neomylná (čili pokud by byla omylná), pak by byla omylná i veškerá její nauka (vč. všech dogmat). Pak bychom se tedy na nic z toho, co katolická církev učí (tvrdí) nemohli spolehnout. Vše by mohlo být zasaženo omylem. Čili veškerá nauka a autorita katolické církve stojí a padá spolu s tvrzením o její neomylnosti.
Stačí dokázat, že je katolická církev vskutku neomylná, a katolíci mají vyhráno i ve všech ostatních sporech s protestanty či pravoslavnými.
Stačí dokázat, že katolická církev není neomylná, a katolíci prohráli i všechny ostatní spory.
Je nebo není tedy katolická církev neomylná?
Neomylnost katolické církve se obyčejně dokazuje následujícími způsoby:
1) PŘÍMÉ DŮKAZY
Teze 1: Neomylnost je tvrzena v Bibli
1. Neomylnost církve je tvrzena v Bibli → viz Mt 16:18-19 a Lk 22:32
2. Ale Bible je Božím slovem
3. Proto neomylnost církve je tvrzena [samotným] Bohem
Vyvrácení:
První předpoklad je sporný. Kdo přesně z těch pasáží tu neomylnost vyvozuje? Pokud Ty sám, pak to činíš na základě svého soukromého úsudku. Pokud to vyvozuje církev, pak se jedná o kruhový důkaz → „[církev tvrdí, že] církev je neomylná“.
Teze 2: Bibli nám dala církev
1. Bible je Božím slovem
2. Ale Bibli nám dala (či za Boží slovo ji označila) církev
3. Proto církev nám dává Boží slovo (či má schopnost rozeznávat, co je či není Boží slovo)
Vyvrácení:
Sporný je tu nejen druhý předpoklad, ale i samotný závěr. Položím Ti jednoduchou otázku: Proč mám věřit Bibli? Nabízí se dvě možnosti: (1) Protože to říká církev, nebo (2) protože se řada svědků shodla na tom, že je věrným zachycením evangelijní zvěsti, kterou nám Bůh zjevil skrze starozákonní proroky, Ježíše a apoštoly?
Novozákonní spisy přece považovala většina místních církví za Boží slovo už dávno předtím, než to potvrdil nějaký církevní koncil. Jinými slovy, tyto spisy se nestaly Božím slovem teprve prohlášením církve, ale kvalitou vlastního obsahu (tj. rozpoznaným souladem jejich obsahu s evangelijní zvěstí). Schopnost rozpoznat tento soulad měl však kdokoli, což potvrzují různí církevní otcové, kteří činili soukromé soudy ve prospěch či neprospěch různých novozákonních spisů (a v některých případech se o tom přeli). Kolektivní rozhodnutí koncilu tak bylo ve skutečnosti jen „oficiálním“ potvrzením všeobecně zastávaného přesvědčení. Čili, proč bych nemohl církevní sněm považovat za výsledek prostého součtu soukromých úsudků jeho jednotlivých účastníků?
Navíc, i kdybych připustil, že církev byla v tomto konkrétním případě obdařena nějakou mimořádnou pomocí Ducha svatého, jak z toho plyne, že má tuto schopnost trvale (napořád)?
Navíc, proti neomylnosti církve mluví i samotná církev:
1. Dogma o papežské neomylnosti odmítá ve své dogmatické bule „Quia quorundam“ (r. 1324) papež Jan XXII.
2. Kostnický koncil (r. 1414) odmítl tutéž myšlenku tím, že vyhlásil svou nadřazenost nad papežem. Tento koncil byl z logiky věci buď legitimní, nebo nelegitimní. Pokud byl legitimní, pak musíš přijmout i jeho zásady, které potvrzují, že ekumenický koncil má pravomoc přímo od Krista, a že všichni (včetně papeže) jsou podřízeni jeho rozhodnutím. Pokud nebyl legitimní, pak jsou logicky neplatné i všechny jeho skutky, včetně sesazení papežů Jana XXIII., Řehoře XII. a Benedikta XIII., jakož i zvolení papeže Martina V. V takovém případě by ale byli nelegitimní i všichni Martinovi nástupci (tj. všichni papežové od Martina V. až po současného papeže Františka).
Teze 3: Aby byla zajištěna kontinuita předávání pokladu víry v jeho neporušené podobě, bylo nutné zavést v církvi apoštolskou posloupnost.
1. Pravdy křesťanské víry jsou zjeveny Bohem
2. Ale tyto pravdy nejsou rozumově vydedukovatelné
3. Proto Ježíš pověřil apoštoly, aby tyto pravdy šířili v dějinách (tj. ve všech generacích)
--- z toho plyne „apoštolská posloupnost“ – čili že bylo nutné církev zorganizovat tak, aby byla zajištěna kontinuita předávání pokladu víry v jeho neporušené podobě
Kdyby Bůh nechal splnění tohoto poslání jen na lidských silách apoštolů (a nevybavil je k tomu zvláštní výsadou neomylnosti), rozpadla by se identita obsahů víry už v první generaci. Lidská křehkost a hříšnost by totiž proměnila zjevené pravdy v lidské výmysly. Taková představa ale vnáší rozpor do božího Bytí. Buď je totiž hlásání křesťanské zvěsti garantováno Boží mocí, anebo je celé křesťanství pouhým lidským výmyslem.
Z toho, že Kristus vybral apoštoly, jimž svěřil nikoli jednorázové, ale dějinné poslání (úkol), pak vyplývá, že založil církev jako organizaci, která je funkčně přizpůsobená pozemské existenci křesťanů.
Vyvrácení:
I když jsou oba výše uvedené předpoklady pravdivé (tj. pravdy křesťanské víry jsou zjeveny Bohem a pouhým lidským rozumem bychom na ně nepřišli), závěr o nutnosti apoštolské posloupnosti (resp. o vybavení učedníků a jejich nástupců zvláštní výsadou neomylnosti) z nich neplyne.
Toto tvrzení se totiž zakládá na neodůvodněném předpokladu, že lidská křehkost a hříšnost by proměnila zjevené pravdy v lidské výmysly. I když se něco takového stát samozřejmě může (a dodnes se to stává), chce tím snad někdo popřít, že by neporušenost evangelijní zvěsti bylo možné zajistit i jinými prostředky (pojistkami)?
1) Nebyl snad obsah Božího zjevení pro všechny budoucí generace zapsán na papír (resp. pergamen)?
2) Nemají snad všichni věřící ve svém srdci Božího Ducha, s jehož pomocí mohou a mají počítat?
3) Nemají snad všichni lidé rozum, který mají správně užívat?
4) Nežijí snad věřící ve společenstvích, kde si mají navzájem pomáhat, k čemuž je Bůh vybavil různými služebnými dary (vč. daru vyučování)?
Čili když to shrnu, tak Bůh vybavil křesťany hned několika nástroji, které nám mají pomoci přijímat a předávat evangelijní zvěst správným a neporušeným způsobem: (1) Biblí (kde máme celé Boží zjevení zaznamenáno, takže už nepotřebujeme žádný orgán, který by nám ho musel v každé době znovu a znovu „dávat“ - vše, co nám chtěl Bůh říct, nám řekl v Ježíši Kristu, a my to máme zapsané), (2) Duchem svatým, (3) rozumem a (4) souvěrci. Proti katolickému tvrzení o nutnosti neomylné církve tedy stavím tvrzení o dostatečnosti Bible, Ducha sv., rozumu a vzájemné pomoci věřících. Katolíci namítají, že všechno z toho může selhat. Já tvrdím, že stejně tak může selhat i církev. Pokud katolíci tvrdí, že církev selhat nemůže, protože je vybavena zvláštní výsadou neomylnosti, pak já tvrdím, že křesťanství přežilo už dvě tisíciletí omylů katolické církve i bez této zvláštní výsady (a jí navzdory!), protože každý křesťan je vybaven zvláštními dary Bible, Ducha sv., rozumu a vzájemné pomoci, které zajišťují (jsou-li užívány náležitě) dostatečné [byť ne nutně dokonalé či neomylné] poznání všech spásonosných pravd zjevených/zapsaných v Bibli. Pokud katolíci tvrdí, že historie i zkušenost nám dokazují opak, já tvrdím, že totéž nám dokazují i v případě katolické církve (a mohu v této souvislosti uvést několik takových důkazů - počínaje případem heretických papežů Liberia a Honoria I., přes případ kostnického koncilu, až po případ I. vatikánského koncilu, na jejichž příkladech se dá omylnost katolické církve a papaže nevývratně dokázat). Z výše uvedených předpokladů tedy podle mě katolickou církví tvrzené závěry neplynou, neboť z naprosto stejných předpokladů mohu klidně vyvozovat schopnost poznání pravdy i pro hledající věřící ... a to zcela v souladu s Kristovým zaslíbením, že „KAŽDÝ, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno“ (Lk 11:10) a se slovy sv. Jana: „ve vás však zůstává to Pomazání, jež jste od něho přijali, a nepotřebujete, aby vás někdo učil; jeho Pomazání vás učí všemu a je pravdivé a neklame (!)“ (1J 2:27).
2) NEPŘÍMÉ DŮKAZY
Teze (obecně):
„Kdyby to nebyla pravda, vedlo by to ke kolizi s realitou“ (tj. k nepřijatelným rozporům).
Konkrétně:
1. Omylná církev = heretická evangelijní zvěst
2. Heretická zvěst = heretičtí věřící
3. Heretičtí věřící = nespasení věřící
4. Nespasení věřící = nedobrý Bůh
Čili pokud bychom připustili, že církev může být omylná, pak musíme připustit i nevyhnutelný důsledek – totiž bloudící věřící, kteří by v důsledku svých bludů přišli o své spasení. Takový závěr je však v rozporu s Boží dobrotou a Jeho záměrem, aby evangelijní poselství bylo všem zvěstováno pravdivě.
Vyvrácení:
Je-li opravdu Božím záměrem, aby bylo evangelium všem zvěstováno pravdivě (bez vad, neomylně), pak mi prosím ukaž jediného člověka, kterému bylo evangelium tímto způsobem (tj. neomylně) skutečně zvěstováno! Já o žádném takovém nevím, a i kdyby nakrásně nějaký takový existoval, stejně se to dokonalé poselství zdeformuje nejpozději v okamžiku, kdy doputuje k jeho uším (neboť jeden každý člověk si to poselství vyloží „po svém“ – nedokonale).
Navíc, existuje-li nějaká neomylná církev a neomylný „poklad víry“, pak mi prosím řekni, kde přesně ten poklad najdu, abych ho mohl poznat a nemusel jsem už žít déle v omylu. Mně se ho totiž najít nedaří. Pokud však tvrdíš, že Bůh jistě zajistil, aby bylo jeho poselství tlumočeno všem lidem ve všech dobách pravdivě (čili aby jim ten poklad víry byl dostupný), pak zcela jistě zajistil i přístupnost těchto pravd. Čili kde jsou? Kde najdu jejich přehled a jejich neomylný výklad? Snad v nějakém uceleném souhrnu všech katolických dogmat? Jenže žádný oficiální souhrn všech dogmat neexistuje. Navíc různá dogmata prý mají různou míru neomylnosti. Kromě toho kde najdu ke všem těmto dogmatům nějaký závazný výklad, jak jim rozumět? Nebo snad tento poklad víry najdu v katolickém katechismu? Ale katechismus není neomylným dokumentem, neboť nebyl vyhlášen papežem „ze stolce“. Kromě toho si neumím představit, jak bych každému potenciálnímu novému věřícímu při evangelizaci citoval kompletní obsah katechismu, abych měl jistotu, že jsem mu zvěstoval evangelium skutečně pravdivě a neomylně. Čili každý, kdo se nad tím upřímně a nezaujatě zamyslí, musí uznat, že evangelium se od samého počátku zvěstuje nedokonale formou tzv. rozsévání, a nikoli dokonale formou kompletního předávání celého pokladu víry. Nebo mi snad chceš říct, že Ježíš zvěstoval každému, koho potkal, evangelium uceleně a dokonale, takže jeho poselství si nikdo nemohl vyložit mylně (tj. nemohl se z něj stát heretik)?
Vyvozuješ-li z nedokonalého zvěstování evangelia (označovaného výše jako „heretická zvěst“) automaticky (a nevyhnutelně) i produkci heretiků (a následně i zničení církve a popření Kristova zaslíbení, že „brány pekel ji nepřemohou“), pak zapomínáš na to, že každý věřící (tj. ten, kdo tuto nedokonalou zvěst slyší) má rozum a Ducha svatého. A jistě znáš to Kristovo zaslíbení, že „každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno“ (Lk 11:10).
Nebo Ti ocituji komentář k Mt 13:11 (podobenství o rozsévači) v Sýkorově (katolické) „Bibli české“
(http://librinostri.catholica.cz/downloa ... a1-OCR.dpf):
„Vám je dáno poznati tajemství království nebeského…“, tj. vám, kteří přijímáte s věrou učení mé, dáno jest od Boha, abyste poznali a porozuměli tajemstvím či pravdám dosud neznámým, jež týkají se povahy mého království (messiášského). Jim, totiž fariseům a jiným židům, kteří trvají v nevěře a jsou zaujati proti mně, není dáno té milosti. Ukazuje tak Pán Ježíš, že proto podává nyní učení v podobenstvích, lidu ho nevykládaje, poněvadž způsob tento hodil se pro všecky. Kdo byli dobré vůle, ti byli povzbuzeni jimi, aby buď přemýšlením neb dotazováním se u Pána Ježíše vnikli zcela do smyslu jejich, kdo však byli nevnímaví neb zlovolní, těm nejen zůstaly ony pravdy zahaleny, nýbrž i zabránilo se, aby nemohli svatých tajemství zneužiti neb zlehčiti.
Souhlasím samozřejmě s tím, že Boží poselství nemá přirozeně pochopitelné obsahy (tj. není samo sebou zřejmé, čili není nám sdělováno tak, aby to každý hned a bez sebemenších problémů pochopil). Stačí se zamyslet nad tím, co si různí křesťané představují pod pojmem „spasení“ nebo „víra“, a hned zjistíme, že co křesťan, to jiný výklad (katolíky nevyjímaje). Proto pak také Božímu poselství různí lidé rozumějí různě. Nevím ale, jak katolíci přišli na to, že odporuje Božímu záměru, když by toto poselství výše uvedené charakteristiky nemělo (tj. když by nebylo lidem zprostředkováváno dokonalým a přirozeně pochopitelným způsobem). Co když je přirozená nejasnost evangelijního poselství Božím záměrem? Co když je Boží poselství záměrně nejasné, aby se na tom ukázalo, kdo o jeho porozumění skutečně usiluje – kdo vynaloží potřebné síly a schopnosti, kdo prosí, hledá a tluče či kdo se přitom bude spoléhat na pomoc Ducha svatého … a kdo ne? Nemůže snad být prvotní nesrozumitelnost Bible jakýmsi přirozeným sítem? A i když samozřejmě souhlasím s tím, že Bible vyžaduje výklad, z čeho plyne, že jediným spolehlivým výkladem je výklad církve? To bys musel nejprve dokázat, že (1) buď je církev skutečně neomylná (a pak je neomylný i její výklad), (2) nebo ke správnému výkladu nemohu nikdy dojít sám (tj. bez církve). Obě tato tvrzení jsou ale nanejvýš pochybná, jak se zde svými argumenty snažím doložit.
Uvítám jakékoli relevantní námitky.
Stačí dokázat, že je katolická církev vskutku neomylná, a katolíci mají vyhráno i ve všech ostatních sporech s protestanty či pravoslavnými.
Stačí dokázat, že katolická církev není neomylná, a katolíci prohráli i všechny ostatní spory.
Je nebo není tedy katolická církev neomylná?
Neomylnost katolické církve se obyčejně dokazuje následujícími způsoby:
1) PŘÍMÉ DŮKAZY
Teze 1: Neomylnost je tvrzena v Bibli
1. Neomylnost církve je tvrzena v Bibli → viz Mt 16:18-19 a Lk 22:32
2. Ale Bible je Božím slovem
3. Proto neomylnost církve je tvrzena [samotným] Bohem
Vyvrácení:
První předpoklad je sporný. Kdo přesně z těch pasáží tu neomylnost vyvozuje? Pokud Ty sám, pak to činíš na základě svého soukromého úsudku. Pokud to vyvozuje církev, pak se jedná o kruhový důkaz → „[církev tvrdí, že] církev je neomylná“.
Teze 2: Bibli nám dala církev
1. Bible je Božím slovem
2. Ale Bibli nám dala (či za Boží slovo ji označila) církev
3. Proto církev nám dává Boží slovo (či má schopnost rozeznávat, co je či není Boží slovo)
Vyvrácení:
Sporný je tu nejen druhý předpoklad, ale i samotný závěr. Položím Ti jednoduchou otázku: Proč mám věřit Bibli? Nabízí se dvě možnosti: (1) Protože to říká církev, nebo (2) protože se řada svědků shodla na tom, že je věrným zachycením evangelijní zvěsti, kterou nám Bůh zjevil skrze starozákonní proroky, Ježíše a apoštoly?
Novozákonní spisy přece považovala většina místních církví za Boží slovo už dávno předtím, než to potvrdil nějaký církevní koncil. Jinými slovy, tyto spisy se nestaly Božím slovem teprve prohlášením církve, ale kvalitou vlastního obsahu (tj. rozpoznaným souladem jejich obsahu s evangelijní zvěstí). Schopnost rozpoznat tento soulad měl však kdokoli, což potvrzují různí církevní otcové, kteří činili soukromé soudy ve prospěch či neprospěch různých novozákonních spisů (a v některých případech se o tom přeli). Kolektivní rozhodnutí koncilu tak bylo ve skutečnosti jen „oficiálním“ potvrzením všeobecně zastávaného přesvědčení. Čili, proč bych nemohl církevní sněm považovat za výsledek prostého součtu soukromých úsudků jeho jednotlivých účastníků?
Navíc, i kdybych připustil, že církev byla v tomto konkrétním případě obdařena nějakou mimořádnou pomocí Ducha svatého, jak z toho plyne, že má tuto schopnost trvale (napořád)?
Navíc, proti neomylnosti církve mluví i samotná církev:
1. Dogma o papežské neomylnosti odmítá ve své dogmatické bule „Quia quorundam“ (r. 1324) papež Jan XXII.
2. Kostnický koncil (r. 1414) odmítl tutéž myšlenku tím, že vyhlásil svou nadřazenost nad papežem. Tento koncil byl z logiky věci buď legitimní, nebo nelegitimní. Pokud byl legitimní, pak musíš přijmout i jeho zásady, které potvrzují, že ekumenický koncil má pravomoc přímo od Krista, a že všichni (včetně papeže) jsou podřízeni jeho rozhodnutím. Pokud nebyl legitimní, pak jsou logicky neplatné i všechny jeho skutky, včetně sesazení papežů Jana XXIII., Řehoře XII. a Benedikta XIII., jakož i zvolení papeže Martina V. V takovém případě by ale byli nelegitimní i všichni Martinovi nástupci (tj. všichni papežové od Martina V. až po současného papeže Františka).
Teze 3: Aby byla zajištěna kontinuita předávání pokladu víry v jeho neporušené podobě, bylo nutné zavést v církvi apoštolskou posloupnost.
1. Pravdy křesťanské víry jsou zjeveny Bohem
2. Ale tyto pravdy nejsou rozumově vydedukovatelné
3. Proto Ježíš pověřil apoštoly, aby tyto pravdy šířili v dějinách (tj. ve všech generacích)
--- z toho plyne „apoštolská posloupnost“ – čili že bylo nutné církev zorganizovat tak, aby byla zajištěna kontinuita předávání pokladu víry v jeho neporušené podobě
Kdyby Bůh nechal splnění tohoto poslání jen na lidských silách apoštolů (a nevybavil je k tomu zvláštní výsadou neomylnosti), rozpadla by se identita obsahů víry už v první generaci. Lidská křehkost a hříšnost by totiž proměnila zjevené pravdy v lidské výmysly. Taková představa ale vnáší rozpor do božího Bytí. Buď je totiž hlásání křesťanské zvěsti garantováno Boží mocí, anebo je celé křesťanství pouhým lidským výmyslem.
Z toho, že Kristus vybral apoštoly, jimž svěřil nikoli jednorázové, ale dějinné poslání (úkol), pak vyplývá, že založil církev jako organizaci, která je funkčně přizpůsobená pozemské existenci křesťanů.
Vyvrácení:
I když jsou oba výše uvedené předpoklady pravdivé (tj. pravdy křesťanské víry jsou zjeveny Bohem a pouhým lidským rozumem bychom na ně nepřišli), závěr o nutnosti apoštolské posloupnosti (resp. o vybavení učedníků a jejich nástupců zvláštní výsadou neomylnosti) z nich neplyne.
Toto tvrzení se totiž zakládá na neodůvodněném předpokladu, že lidská křehkost a hříšnost by proměnila zjevené pravdy v lidské výmysly. I když se něco takového stát samozřejmě může (a dodnes se to stává), chce tím snad někdo popřít, že by neporušenost evangelijní zvěsti bylo možné zajistit i jinými prostředky (pojistkami)?
1) Nebyl snad obsah Božího zjevení pro všechny budoucí generace zapsán na papír (resp. pergamen)?
2) Nemají snad všichni věřící ve svém srdci Božího Ducha, s jehož pomocí mohou a mají počítat?
3) Nemají snad všichni lidé rozum, který mají správně užívat?
4) Nežijí snad věřící ve společenstvích, kde si mají navzájem pomáhat, k čemuž je Bůh vybavil různými služebnými dary (vč. daru vyučování)?
Čili když to shrnu, tak Bůh vybavil křesťany hned několika nástroji, které nám mají pomoci přijímat a předávat evangelijní zvěst správným a neporušeným způsobem: (1) Biblí (kde máme celé Boží zjevení zaznamenáno, takže už nepotřebujeme žádný orgán, který by nám ho musel v každé době znovu a znovu „dávat“ - vše, co nám chtěl Bůh říct, nám řekl v Ježíši Kristu, a my to máme zapsané), (2) Duchem svatým, (3) rozumem a (4) souvěrci. Proti katolickému tvrzení o nutnosti neomylné církve tedy stavím tvrzení o dostatečnosti Bible, Ducha sv., rozumu a vzájemné pomoci věřících. Katolíci namítají, že všechno z toho může selhat. Já tvrdím, že stejně tak může selhat i církev. Pokud katolíci tvrdí, že církev selhat nemůže, protože je vybavena zvláštní výsadou neomylnosti, pak já tvrdím, že křesťanství přežilo už dvě tisíciletí omylů katolické církve i bez této zvláštní výsady (a jí navzdory!), protože každý křesťan je vybaven zvláštními dary Bible, Ducha sv., rozumu a vzájemné pomoci, které zajišťují (jsou-li užívány náležitě) dostatečné [byť ne nutně dokonalé či neomylné] poznání všech spásonosných pravd zjevených/zapsaných v Bibli. Pokud katolíci tvrdí, že historie i zkušenost nám dokazují opak, já tvrdím, že totéž nám dokazují i v případě katolické církve (a mohu v této souvislosti uvést několik takových důkazů - počínaje případem heretických papežů Liberia a Honoria I., přes případ kostnického koncilu, až po případ I. vatikánského koncilu, na jejichž příkladech se dá omylnost katolické církve a papaže nevývratně dokázat). Z výše uvedených předpokladů tedy podle mě katolickou církví tvrzené závěry neplynou, neboť z naprosto stejných předpokladů mohu klidně vyvozovat schopnost poznání pravdy i pro hledající věřící ... a to zcela v souladu s Kristovým zaslíbením, že „KAŽDÝ, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno“ (Lk 11:10) a se slovy sv. Jana: „ve vás však zůstává to Pomazání, jež jste od něho přijali, a nepotřebujete, aby vás někdo učil; jeho Pomazání vás učí všemu a je pravdivé a neklame (!)“ (1J 2:27).
2) NEPŘÍMÉ DŮKAZY
Teze (obecně):
„Kdyby to nebyla pravda, vedlo by to ke kolizi s realitou“ (tj. k nepřijatelným rozporům).
Konkrétně:
1. Omylná církev = heretická evangelijní zvěst
2. Heretická zvěst = heretičtí věřící
3. Heretičtí věřící = nespasení věřící
4. Nespasení věřící = nedobrý Bůh
Čili pokud bychom připustili, že církev může být omylná, pak musíme připustit i nevyhnutelný důsledek – totiž bloudící věřící, kteří by v důsledku svých bludů přišli o své spasení. Takový závěr je však v rozporu s Boží dobrotou a Jeho záměrem, aby evangelijní poselství bylo všem zvěstováno pravdivě.
Vyvrácení:
Je-li opravdu Božím záměrem, aby bylo evangelium všem zvěstováno pravdivě (bez vad, neomylně), pak mi prosím ukaž jediného člověka, kterému bylo evangelium tímto způsobem (tj. neomylně) skutečně zvěstováno! Já o žádném takovém nevím, a i kdyby nakrásně nějaký takový existoval, stejně se to dokonalé poselství zdeformuje nejpozději v okamžiku, kdy doputuje k jeho uším (neboť jeden každý člověk si to poselství vyloží „po svém“ – nedokonale).
Navíc, existuje-li nějaká neomylná církev a neomylný „poklad víry“, pak mi prosím řekni, kde přesně ten poklad najdu, abych ho mohl poznat a nemusel jsem už žít déle v omylu. Mně se ho totiž najít nedaří. Pokud však tvrdíš, že Bůh jistě zajistil, aby bylo jeho poselství tlumočeno všem lidem ve všech dobách pravdivě (čili aby jim ten poklad víry byl dostupný), pak zcela jistě zajistil i přístupnost těchto pravd. Čili kde jsou? Kde najdu jejich přehled a jejich neomylný výklad? Snad v nějakém uceleném souhrnu všech katolických dogmat? Jenže žádný oficiální souhrn všech dogmat neexistuje. Navíc různá dogmata prý mají různou míru neomylnosti. Kromě toho kde najdu ke všem těmto dogmatům nějaký závazný výklad, jak jim rozumět? Nebo snad tento poklad víry najdu v katolickém katechismu? Ale katechismus není neomylným dokumentem, neboť nebyl vyhlášen papežem „ze stolce“. Kromě toho si neumím představit, jak bych každému potenciálnímu novému věřícímu při evangelizaci citoval kompletní obsah katechismu, abych měl jistotu, že jsem mu zvěstoval evangelium skutečně pravdivě a neomylně. Čili každý, kdo se nad tím upřímně a nezaujatě zamyslí, musí uznat, že evangelium se od samého počátku zvěstuje nedokonale formou tzv. rozsévání, a nikoli dokonale formou kompletního předávání celého pokladu víry. Nebo mi snad chceš říct, že Ježíš zvěstoval každému, koho potkal, evangelium uceleně a dokonale, takže jeho poselství si nikdo nemohl vyložit mylně (tj. nemohl se z něj stát heretik)?
Vyvozuješ-li z nedokonalého zvěstování evangelia (označovaného výše jako „heretická zvěst“) automaticky (a nevyhnutelně) i produkci heretiků (a následně i zničení církve a popření Kristova zaslíbení, že „brány pekel ji nepřemohou“), pak zapomínáš na to, že každý věřící (tj. ten, kdo tuto nedokonalou zvěst slyší) má rozum a Ducha svatého. A jistě znáš to Kristovo zaslíbení, že „každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno“ (Lk 11:10).
Nebo Ti ocituji komentář k Mt 13:11 (podobenství o rozsévači) v Sýkorově (katolické) „Bibli české“
(http://librinostri.catholica.cz/downloa ... a1-OCR.dpf):
„Vám je dáno poznati tajemství království nebeského…“, tj. vám, kteří přijímáte s věrou učení mé, dáno jest od Boha, abyste poznali a porozuměli tajemstvím či pravdám dosud neznámým, jež týkají se povahy mého království (messiášského). Jim, totiž fariseům a jiným židům, kteří trvají v nevěře a jsou zaujati proti mně, není dáno té milosti. Ukazuje tak Pán Ježíš, že proto podává nyní učení v podobenstvích, lidu ho nevykládaje, poněvadž způsob tento hodil se pro všecky. Kdo byli dobré vůle, ti byli povzbuzeni jimi, aby buď přemýšlením neb dotazováním se u Pána Ježíše vnikli zcela do smyslu jejich, kdo však byli nevnímaví neb zlovolní, těm nejen zůstaly ony pravdy zahaleny, nýbrž i zabránilo se, aby nemohli svatých tajemství zneužiti neb zlehčiti.
Souhlasím samozřejmě s tím, že Boží poselství nemá přirozeně pochopitelné obsahy (tj. není samo sebou zřejmé, čili není nám sdělováno tak, aby to každý hned a bez sebemenších problémů pochopil). Stačí se zamyslet nad tím, co si různí křesťané představují pod pojmem „spasení“ nebo „víra“, a hned zjistíme, že co křesťan, to jiný výklad (katolíky nevyjímaje). Proto pak také Božímu poselství různí lidé rozumějí různě. Nevím ale, jak katolíci přišli na to, že odporuje Božímu záměru, když by toto poselství výše uvedené charakteristiky nemělo (tj. když by nebylo lidem zprostředkováváno dokonalým a přirozeně pochopitelným způsobem). Co když je přirozená nejasnost evangelijního poselství Božím záměrem? Co když je Boží poselství záměrně nejasné, aby se na tom ukázalo, kdo o jeho porozumění skutečně usiluje – kdo vynaloží potřebné síly a schopnosti, kdo prosí, hledá a tluče či kdo se přitom bude spoléhat na pomoc Ducha svatého … a kdo ne? Nemůže snad být prvotní nesrozumitelnost Bible jakýmsi přirozeným sítem? A i když samozřejmě souhlasím s tím, že Bible vyžaduje výklad, z čeho plyne, že jediným spolehlivým výkladem je výklad církve? To bys musel nejprve dokázat, že (1) buď je církev skutečně neomylná (a pak je neomylný i její výklad), (2) nebo ke správnému výkladu nemohu nikdy dojít sám (tj. bez církve). Obě tato tvrzení jsou ale nanejvýš pochybná, jak se zde svými argumenty snažím doložit.
Uvítám jakékoli relevantní námitky.