Písmo Sväté 2časť

Vkladajte len texty vysvetľujúce teologické otázky preberané v inej časti fóra. Ostatné budú mazané. Na články v tejto sekcii nereagujte.
Používateľov profilový obrázok
pavel
Príspevky: 577
Dátum registrácie: Po Okt 04, 2010 17:00
Bydlisko: bratislava
Kontaktovať používateľa:

Písmo Sväté 2časť

Príspevok od používateľa pavel »

4.3. Speciální úvod do Nového zákona

4.3.1. Novozákonní biblický kánon


Podobně, jako jsme si vymezili kánon Starého zákona, resp. židovské Bible, bude vhodné si vymezit i kánon novozákonní. V kapitole 3.3 jsme se už podrobně zabývali vznikem novozákonních textů, vysvětlili jsme si důležitý vztah mezi tradicí, Písmem a Církví a nyní si uvedeme, co vlastně tvoří onu sbírku, kterou Církev vyčlenila z velkého množství křesťanského písemnictví prvního století, prohlásila ji za Bohem inspirovanou a zařadila do Bible.
Co se týče nejednoty kánonu knih SZ, který je v různých verzích Bible, jak jsme už poznali, různý, podobná situace v kánonu novozákonním neexistuje. Zde panuje naprostá jednota a všechny křesťanské církve se shodují v pohledu na to, co tvoří součást NZ. To však neznamená, že výběr novozákonních textů do kánonu Písma byl jednoduchý a že nebyl provázen často ostrou polemikou zúčastněných stran. Biblisté mají k dispozici řadu důležitých dokumentů, které nám umožňují stopovat vývoj novozákonního kánonu přibližně do 3. století, kdy se částečně ustaluje. Mezi nejdůležitější dokumenty patří tzv. Muratoriho fragment, představující dokument římské Církve a datovaný historiky asi do konce 2. století (zachoval se v jediném opise z 8. stol. v klášteře Bobbio v severní Itálii, objevený r. 1740 Ludovicem Antoniem Muratorim; zaznamenává velmi raný seznam nz kanonických knih). Důležitou postavou je i významný starověký teolog Origenes (185, + kolem r. 254), který podnikl mnohé cesty a zjišťoval stav kánonu v různých církevních obcích. Biskup Eusebius z Caesareje (+ 339) rozeznává všeobecně uznávané spisy, dále spisy sporné, které však většina uznává (sem patří třeba list Jakubův, Judův ap.) a spisy nepravé, které tvoří sbírka nejrůznějších knih (např. Pavlovy skutky, Petrova Apokalypsa ap.). Do spisů heretických (tedy odporujících učení Církve, bludných, z řec. heresis) řadí různá apokryfní evangelia (Matějovo, Tomášovo, Petrovo) ap.
První úplný seznam NZ knih nacházíme v dopisu alexandrijského patriarchy sv. Atanáše z velikonoc r. 367: To jsou prameny spásy. Proto kdo žízní, ať hojně užívá jejich slov. Jedině v nich se zvěstuje nauka zbožnosti. Nikdo ať jim nic nepřidává nebo něco od nich neodnímá.
S touto tradicí křesťanského Východu se ztotožňuje i nám už dobře známý sv. Jeroným. Římská synoda (synoda je setkání biskupů určité církevní provincie, oblasti) r. 382 už také hovoří zcela jasně o tomto kánonu a my můžeme tedy závěr 4. století považovat za období, ve kterém už nikdo nepochyboval, co patří nebo co nepatří do Nového zákona.
Co tedy tvoří Nový zákon? Jsou to především čtyři evangelia, jejichž autory jsou Matouš, Marek, Lukáš a Jan.
Dále do novozákonního kánonu řadíme 21 dopisů, z nichž tradičně je 14 listů označováno jako listy apoštola Pavla (přičemž stupeň jistoty Pavlova autorství je u jednotlivých listů různý) a tvoří je list Římanům, dva listy Korinťanům, list Galaťanům, list Efezanům, list Filipanům, list Kolosanům, dva listy Soluňanům, dva listy Timotejovi, list Titovi, list Filemonovi a list Židům. Zbylých sedm nazýváme listy všeobecné (katolické). Sem patří list Jakubův, dva listy apoštola Petra, tři listy apoštola Jana a nakonec list Judův. Všeobecné se jim říká proto, že nejsou adresovány na rozdíl od Pavlových žádné církevní obci, ale všem křesťanům.
Důležitou novozákonní knihou jsou Skutky apoštolské a poslední knihou NZ a tedy i celé Bible je Apokalypsa Janova (nebo Zjevení apoštola Jana). Dohromady je tedy novozákonních knih 27.


4.3.2. Ježíš Kristus - Emannuel Nového zákona

V úvodu do christologie se budeme Ježíšem - vtěleným Božím Synem a pravým člověkem - zabývat mnohem podrobněji. Nebude ale na škodu, když si před probráním evangelií připomeneme základní momenty jeho života a především jeho veřejného působení a jeho závěrečných dnů.
Ježíšův život je možné datovat poměrně přesně. Historikové dokazují, že se narodil v Betlémě z Panny Marie v letech 7-6 př. Kr., tak, jak si to připomínáme o vánocích. Tady, jak vidíme, došlo k chybné dataci počátku letopočtu. Po tříletém veřejném působení byl ve svých 33 letech ukřižován za Jeruzalémem na vrcholku, zvaném Golgota. To se stalo za vlády římského prokurátora Poncia Piláta v předvečer židovských velikonoc (židovské velikonoce, tzv. Pascha, jsou připomínkou vyjití Židů z Egypta pod Mojžíšovým vedením a přejití Rudého moře suchou nohou), snad 7. dubna roku 30.
V Ježíšově veřejném působení vynikají především dvě části. Je to jednak jeho galilejské působení, zpočátku plné příslibů. Odehrává se ve zvláštní, „jarní“ atmosféře, ve které převládá radost nad zvěstí o příchodu spásy. Tato zvěst o spáse se ovšem nevyhne nepochopení. Ježíš mluví o Božím království a pro lepší porozumění užívá termínu naplněného nadějemi a očekáváním židovského národa. Stejně tak i přídomky, které jsou mu dávány: Syn Davidův, Mesiáš, Syn Boží, i jméno, kterým se nazývá sám, Syn člověka, jsou plné velikosti, ale i příliš lidských nadějí, které do nich Římany utlačovaní Izraelité vkládají. V rozporu s nimi Ježíš plní své poslání Spasitele, který bere do rukou náboženský osud světa, v podobě trpícího služebníka, jehož postavu už před staletími vykreslil prorok Izaiáš (srv. Iz 42;49;50; 52,13 - 53,12). Je pochopitelné, že absolutně nikdo tomu nechtěl rozumět. Izrael očekával radikální obrat v politické situaci, velkolepé obnovení Davidova království, pomstu nad pohanskými národy, jak to Písmo zdánlivě opravdu naznačovalo.
Ježíš ale nemluví o takovémto násilném převratu, hovoří spíše o novém začátku, o změně, o obrácení, o novém životě. Nepochopení mezi ním a lidmi se neustále prohlubuje a dosahuje svého vrcholu po rozmnožení chlebů, kdy Ježíš prchá před davem, který se ho chce zmocnit, aby ho prohlásil králem. Ve chvíli, kdy toto nepochopení není možné odstranit, začíná Ježíš měnit způsob své činnosti. Soustřeďuje kolem sebe skupinku svých učedníků, kterým říkáme apoštolové (jsou to: Šimon, zvaný Petr, jeho bratr Ondřej, Jakub Zebedeův a jeho bratr Jan, nejmilovanější Ježíšův učedník, nazývaný také Miláček Páně, Filip, Bartoloměj, Tomáš, celník Matouš, Jakub Alfeův, Juda Tadeáš, Šimon Kananejský a pozdější zrádce Jidáš Iškariotský, srv. Mt 10,2-4, Mk 3,16-19, Lk 6, 14-16, Sk 1,13).
I u nich, v tomto sboru Dvanácti, jak se často nazývají, se setkává s nepochopením, ale jejich láska k němu je mnohem větší než všechno lidské nepochopení. Postupně je připravuje, aby oni a jejich nástupci hlásali jeho učení, až on tu nebude. Pověřuje Šimona Petra v památném rozhovoru u Cesareje Filipovy, aby vedl sbor apoštolů a utvrzoval svoje bratry ve víře, neboť na něm se rozhodl vystavět svoji Církev (srv. Mt 16,16). Učedníci se učí od svého Mistra prostřednictvím zkušeností prožívaných spolu s ním novému způsobu myšlení a cítění, který později budou schopni předávat dalším. Boží království, které Ježíš svým příchodem založil, je tak svěřeno lidskému společenství, Církvi.
Od určité chvíle se před Ježíšem začíná rýsovat perspektiva blízké smrti. On však nic nemění na svém programu: jakkoliv se jako člověk bojí tragických událostí, které se však stanou zároveň vítězným vrcholem jeho božského poslání. Nyní se již otevřeně střetává s ustáleným pořádkem, politickým, náboženským i sociologickým. Evangelia nám věrně zachycují jak Ježíšovu cestu z Galileje do Jeruzaléma, tak také jeho otevřený střet, vrcholící tragédií Velkého pátku. V následující kapitole poznáme, že evangelia se těmto událostem, které jsou jádrem křesťanské radostné zvěsti, věnují velmi obšírně. Popisují nám tak slavný Ježíšův vjezd do Jeruzaléma na Květnou neděli, kdy mu rozjásaný dav prokazuje úctu jako králi, i události následujících dní. Poslední večeře, prosycená atmosférou Kristovy lásky, kterou jim toho večera projevil až do krajnosti (Jan 13,1), je však také poznamenána Jidášovou zradou a událostmi následujícími. Ježíš naposled hovoří k svým učedníkům, dává jim nové a věčné přikázání, aby se navzájem milovali tak, jako on miloval je (Jan 13, 34), a potom se odebírá do venkovského dvorce Getsemany. Tam je Jidášem označen, zatčen, vyslýchán jak před Herodem, tak před Pilátem a nakonec pobouřeným davem vydán na smrt. Jestliže události poslední večeře nám připomíná Zelený čtvrtek, pak Velký pátek je dnem Kristovy smrti na Kříži. Do třech hodin trvá jeho smrtelný zápas, než dovrší na tomto oltáři oběť novou a věčnou.
Radost židovských předáků však netrvá dlouho. Nedělního rána letí Jeruzalémem fantastická zvěst: Ukřižovaný Pán vstal z mrtvých tak, jak slíbil. Po čtyřicet dní se Kristus setkává se svými učedníky, plnými radosti i obav z toho, co bude potom, až Pán definitivně odejde k svému Otci a je tady zanechá opuštěné. Jsou to setkání důležitá, ve kterých Ježíš svým učedníkům znovu připomíná podstatné věci svého učení. Když po čtyřiceti dnech odchází k svému Otci (mluvíme o nanebevstoupení Páně na rozdíl od nanebevzetí Panny Marie), slibuje jim Přímluvce, který je uvede do veškeré pravdy (srv. Jan 16, 13), Ducha svatého. Ježíšovým nanebevstoupením evangelní zprávy o jeho životě končí a začíná se nová etapa, etapa dějin jeho Církve v očekávání jeho příchodu na konci věků.
4.3.3. Co je to evangelium?

Už jsme si v kapitole o zjevení objasnili, co termín evangelium znamená. Je složen ze dvou řeckých slov: eu znamená dobrý a angelion znamená poselství, zprávu. Evangelium je tedy dobré poselství o Bohu, který se z lásky k člověku stal v Ježíši Kristu jedním z nás. Bylo by omylem nazvat čtyři kanonická evangelia historickými knihami. Jistě, jsou to vlastně jakési Ježíšovy životopisy, popisují nám Ježíšovo veřejné působení, ale přesto jsou něčím mnohem větším. Tyto knihy nám podávají definitivní pravdu Božího zjevení. Jejich ústředním námětem je Ježíš Kristus, vtělený Boží Syn, jeho skutky, jeho učení, jeho utrpení a jeho oslavení (Dei Verbum 20).
Ústředním momentem evangelií je radostná zpráva o Ježíšově utrpení, smrti a zmrtvýchvstání. Toto velikonoční mysterium se stává ústředním poselstvím rodící se Církve. Kristus, který byl ukřižován, vstal z mrtvých. Ukřižovaný Pán žije! Zvítězil nad smrtí a všem nám nabízí účast na svém životě! Tak nějak podobně zněla ona první dobrá zpráva Ježíšových učedníků, kteří ráno o velikonoční neděli objevili prázdný hrob a ještě téhož dne se setkali se Zmrtvýchvstalým Pánem. Radost a jásot těchto učedníků, kteří v pátek před tím viděli svého Pána umírat na Kříži jako zločince, byla nepředstavitelná. Ježíšovo zmrtvýchvstání - to byla ona událost, v jejíž síle šli první učedníci naplňovat Ježíšův úkol: Jděte a hlásejte evangelium všem národům (srv. Mt 28,16) a v jejíž síle záhy pokládali svoje životy na mučedništích tehdejšího světa. To je ale také síla učedníků Zmrtvýchvstalého celých dvou tisíc let Jeho Církve, síla pronásledovaných i vězněných, síla těch, kteří pro Krista a jeho Církev neváhají ani dnes pokládat svoje životy.
V tomto světle tedy pojednou vidí apoštolové a učedníci celé Ježíšovo působení, každé jeho slovo, podobenství, každý jeho čin. Už konečně pochopili to, co od počátku nějak tajemně tušili: že totiž Kristus, jejich Mistr a Pán, nebyl jen obyčejným člověkem, ale že je to ten Izaiášem ohlášený Immanuel - Bůh s námi.
Připomeňme si, co nám o evangeliích říká dokument Dei Verbum: podávají nám spolu s ostatními novozákonními spisy definitivní podobu Božího zjevení. To, co Starý zákon naznačoval jen nejasně, jakoby v mlze, je v Zákoně novém a především v evangeliích, která jsou srdcem celého Písma svatého (KKC § 125), obsaženo zcela jasně a pochopitelně.
Vznik evangelií nám Katechismus popisuje takto:
1. Ježíšův život a učení: Církev pevně trvá na tom, že čtyři evangelia, jejichž historičnost bez váhání potvrzuje, věrně podávají to, co Boží Syn Ježíš v době svého života mezi lidmi pro jejich spásu skutečně konal a učil až do dne, kdy vstoupil do nebe.
2. Ústní podání: Apoštolové pak po Nanebevstoupení Pána předali svým posluchačům to, co říkal a dělal, s plnějším porozuměním, jakého se jim, poučeným událostmi Kristova oslavení a vyučeným světlem Ducha pravdy, dostalo.
3. Psaná evangelia: Bibličtí spisovatelé sepsali čtyři evangelia tak, že něco vybrali z množství ústních nebo už i písemných tradic, něco sestavili v celek nebo vysvětlili se zřetelem na tehdejší stav církevních obcí. Přitom zachovali formu hlásání, ale vždy tak, že nám sdělují o Ježíši pravdivé a upřímné údaje (srv. Sancta Mater Ecclesia, 1964). (KKC § 126)
Není žádný lepší, vzácnější a úchvatnější text než evangelium. Pozorujte a uchovávejte v srdci to, co Kristus, náš Pán a Mistr, učil svými slovy a vykonal svými skutky, říká dávná světice. A sv. Terezička, veliká mystička moderní doby, k tomu poznamenává: V evangeliu nalézám všechno, co potřebuje má ubohá duše. Odhaluji v něm stále nová světla, skrytý a tajemný smysl (srv. sv. Terezie: Autobiograf. spisy, A, 83v).
Než se začneme zabývat jednotlivými evangelii, poznamenejme, že první tři evangelia (Mt, Mk, Lk) se nazývají synoptická (z řec. synopsis = přehled). Srovnáme-li totiž tato evangelia, poznáme, že se v mnohém podobají, mnohdy jsou zde i totožné pasáže nebo slovní obraty, což biblisty zákonitě vede k závěru společných, nám neznámých pramenů (označovaných Q) a také k tomu, že předlohou pro Matouše a Lukáše bylo už napsané Markovo evangelium nebo nějaká jeho starší verze. Evangelium Janovo je naopak od synoptických evangelií odlišné a autor evidentně zpracovává vlastní, mnohdy nádhernou, látku.
4.3.4. Jedno evangelium ve čtyřech podobách

Jak napovídá nadpis a jak je snad zřejmé i z předcházejícího, evangelium jako takové je v Církvi jen jedno. To jen čtyři autoři tuto jedinou Boží zvěst zaznamenali ve svých dílech, každý svým osobitým způsobem, jak nejlépe uměl (všimněte si, že neříkáme např. "Janovo evangelium", ale "Evangelium podle Jana).
Jak jsem už naznačil, jako první patrně vzniká EVANGELIUM PODLE MARKA, které je rovněž ze všech evangelií nejkratší. Autorem je Jan Marek (srv. Sk 12,25), průvodce apoštola Šimona Petra. V domě jeho matky Marie, když byl Marek ještě chlapec, se shromažďovala jeruzalémská církevní obec (srv. Sk 12,12). Tradice vidí v Markovi onoho mladíka, který z povzdálí sledoval Ježíšovo zatčení a měl na sobě jen kus plátna přes nahé tělo (Mk 14,51).
Markovo evangelium je vlastně přetlumočeným Petrovým kázáním, jak dokazuje i biskup Papiáš z Hierapole (kolem roku 130). Evangelium vzniká kolem roku 70 v Římě po Petrově smrti, na což ukazují jednak jasné latinismy, jednak použití římské měny jako vysvětlení měny řecké (srv. Mk 12,42). Evangelium je adresováno pohanokřesťanům.
Nosnou myšlenkou Markova evangelia je tajemství Krista jako Mesiáše a Božího Syna. Teprve Ježíšova smrt na kříži odhaluje čtenáři jeho pravou podstatu: je Židy očekávaný Mesiáš a Boží Syn. Evangelium též obsahuje řadu aramejských výrazů (srv. 5,41; 7,34; 15,34 apod.), což svědčí pro Markovo autorství. Na druhé straně prokazuje autor neznalost palestinského zeměpisu, což je zvláštní.
Co se týče autorství, bude jeho vymezení u EVANGELIA PODLE MATOUŠE poněkud komplikovanější. Tradiční představa, že autorem je apoštol Matouš, který evangelium napsal hebrejsky, je neudržitelná. Autorem je nám neznámý židokřesťan (tedy křesťan obrácený ze židovství), který píše svoje evangelium řecky mezi lety 80-90 (srv. narážky na zničení jeruzalémského chrámu a oddělení Církve od synagogy) a adresuje ho židokřesťanům.
Matoušovo evangelium vyzdvihuje především nauku. Základem je šest velkých Ježíšových řečí (kap. 5-7, kap. 10, 13, 18, 23, 24-25); Ježíšovy zázraky a jeho utrpení nacházejí svůj vrchol v jeho zmrtvýchvstání. Petrovo vyznání u Cesareje Filipovy (Mt 16,16) je základem Církve, která se v Matoušově evangeliu stává novým Izraelem. Autor ale nezapře svůj židovský původ, proto je v textu patrné napětí mezi univerzalismem křesťanství a jeho židovskými kořeny.
Nejkrásnější novozákonní řečtinou napsané EVANGELIUM PODLE LUKÁŠE píše průvodce apoštola Pavla na jeho misijních cestách, lékař Lukáš, který zemřel jako svobodný ve věku 84 let v Boiotii. Autor adresuje svoje dílo vznešenému Theofilovi (Lk 1,3), patrně katechumenovi (katechumen je čekatel křtu) z Lukášova okolí, ovládá výborně řečtinu, což svědčí pro jeho nežidovský původ a tradice klade místo sepsání do některé řecké církevní obce. Lukáš píše svoje evangelium až po Pavlově stětí v Římě, tedy po roce 70, možná i později.
Autor ve svém evangeliu vyzdvihuje především Ježíšovu dobrotu a lásku. Ta se zvláštním způsobem projevuje na chudých, nemocných, hříšnících a také ženách, které v té době patřily k opovrhované složce společnosti. Evangelium věnuje zvláštní pozornost jak Ježíšovu dětství (popisuje nám betlémské události ap.), tak také jeho matce Panně Marii. Je to skutečně radostná zvěst, neboť radost prostupuje celým evangeliem.
Poslední z evangelií, EVANGELIUM PODLE JANA, zaujímá mezi evangelii výjimečné místo. Podle tradice je jeho autorem apoštol Jan, nazývaný miláček Páně, neboť ho Ježíš ze všech svých učedníků nejvíce miloval. Apoštol Jan ho měl napsat koncem 1. století v maloasijském Efezu; dnešní biblisté se spíše kloní k názoru, že evangelium v dnešní podobě je výsledkem delšího procesu tradice, přičemž vlastní evangelista musel být velkým teologem. Ať už je autorem kdokoliv, je jisté, že nejhlouběji pronikl tajemství Kristovy osoby.
Evangelium obsahuje hluboké teologické myšlenky a jeho hlavním záměrem je dokázat božství Ježíše Krista, jak to naznačuje i jeho překrásný úvod, tzv. prolog evangelia (srv. Jan 1,1-14), kde je Kristus ztotožněn s Bohem. Pokud si ještě pamatujeme na starozákonní symboliku čísel, pak víme, že číslo sedm znamená plnost. A právě v Janově evangeliu nacházíme sedm zázraků, z nichž poslední je příběh o vzkříšení Lazara (Jan 11,17-44), sedmkrát o sobě Ježíš prohlašuje Já jsem, čímž jasně a veřejně proklamuje svoje božství (srv. Ex 3,14).
Janovo evangelium je tedy ze všech evangelií nejhlubší a dokazuje, že autor byl nejen velkým teologem, ale především velkým světcem a mystikem. To všechno ukazuje právě na apoštola Jana.
4.3.5. Jděte do celého světa...

Padesátý den po zmrtvýchvstání se naplňuje Kristův příslib. Apoštolský sbor, ve kterém Jidášovo místo zaujal Matěj (srv. Sk 1,25), se svorně a vytrvale modlil ...spolu s Ježíšovou matkou Marií (srv. Sk 1, 14), když tu náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr a naplnil celý dům, kde byli. Všichni byli naplněni Duchem svatým (srv. Sk 2,1-13). Této události, kdy sám Bůh učinil z bázlivých a vystrašených apoštolů neohrožené vyznavače Kristova království, říkáme Letnice. Po těchto událostech se skupinka prvních věřících téměř zázračně rozrůstá, byť se zatím zdá, že křesťanství se omezí především na oblast židovskou. Ale Kristův příkaz Jděte do celého světa je zcela jasný a tak už brzy pronikne radostná zvěst i do centra tehdejšího světa, do Říma. Tady přijme smrt na kříži i první římský biskup, apoštol Petr, tady za hradbami bude sťat i apoštol národů, Pavel. Tady budou brzo umírat křesťané, aby se jejich krev stala semenem nových a aby se Řím stal hlavou Kristovy Církve po všechny věky.
K věřícím pocházejícím z Palestiny se přidružují Židé z diaspory, helénisté. Jejich příchod vyvolá první vážnější napětí, ale je zároveň počátkem šíření evangelia mimo Palestinu. V tomto období se také dostávají do popředí některé osobnosti, vedle apoštolů Petra a Jana jsou to především jáhni Štěpán a Filip. Štěpán se stane prvním křesťanským mučedníkem, když je ukamenován (srv. Sk 7,54-60), Filip překoná veškeré nesnáze a bude kázat evangelium v Samařsku (srv. Sk 8). První pronásledování křesťanů, vyprovokované králem Herodem (Sk 12,1) propukne roku 44, jeho obětí se stává Jakub (Sk 1,2) a Petr mu unikne jen díky zázračnému vysvobození (srv. Sk 12). Apoštolové se rozprchnou a spolehlivé zprávy o nich většinou mizí. Jejich další osudy už nám přinášejí jen legendární vyprávění apokryfních Skutků nebo se je dovídáme z tradice. Jisté však je, že všichni kromě apoštola Jana umírají mučednickou smrtí.
Naproti tomu v okolních zemích začíná dosud tajně konaná misijní činnost přinášet první plody. Jednou z nejvýznamnějších událostí prvotní Církve bylo bezesporu zázračné obrácení židovského předáka, mladého a horlivého farizeje z Tarsu, Šavla, kterému také jako římskému občanovi říkali Pavel (paulus - malý, nepatrný). Pocházel z židovské rodiny z kmene Benjamín (srv. Řím 11,1, Flp 3,5). Od počátku svého života byl vychováván ve farizejském stylu, v Jeruzalémě, kde jako chlapec byl uváděn do židovského výkladu Písma, byl žákem významného rabína Gamaliela (srv. Sk 22,3). Vyučil se ale také stanařství (srv. Sk 18,3) a můžeme předpokládat, že Ježíše Krista za jeho pozemského života neviděl. Byl patrně svobodný (1Kor 7,7) a podle vlastního svědectví, snad z osobní iniciativy, horlivě pronásledoval prvotní Církev, neboť v ní viděl veliké nebezpečí pro židovský národ (1Kor 15,9, Gal 1,13, Flp 3,6). On byl tím mladým mužem, který hlídal pláště těch, co kamenovali prvomučedníka Štěpána (srv. Sk 7,58), on si vyžádal od velekněze pověření, aby směl přivést v poutech i křesťany z Damašku (srv. Sk 9,3).
Cesta do Damašku se však mladému a pro židovskou víru zapálenému Pavlovi stala svým způsobem osudnou. Ten, který toužil co nejdřív vyhubit křesťany, měl se z Božího rozhodnutí stát největším apoštolem Kristovy Církve. To on měl přinést evangelium pohanským národům, to on měl v Římě položit svůj život pro Krista. Ale nechme vyprávět jeho pozdějšího přítele a pomocníka, evangelistu Lukáše:
Na cestě, když už byl Šavel blízko Damašku, zazářilo kolem něho náhle světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel hlas: „Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?“ Šavel řekl: „Kdo jsi, Pane?“ On odpověděl: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Vstaň, jdi do města a tam se dozvíš, co máš dělat!“ Muži, kteří ho doprovázeli, zůstali stát a nebyli schopni slova. Slyšeli sice hlas, ale nespatřili nikoho. Šavel vstal ze země, otevřel oči, ale nic neviděl. Museli ho vzít za ruce a dovést do Damašku. Po tři dny neviděl, nejedl a nic nepil (Sk 9, 3-9).
A sám Pavel o tom později píše galatským křesťanům: Slyšeli jste přece o tom, jak jsem si kdysi vedl, když jsem byl ještě oddán židovství, jak horlivě jsem pronásledoval Církev Boží a snažil se ji vyhubit. Ale ten, který mě vyvolil už v těle mé matky a povolal mě svou milostí, rozhodl se zjeviti mi svého Syna, abych radostnou zvěst o něm nesl všem národům (Gal 1,13, 15-16a).
Sám Zmrtvýchvstalý tedy zasahuje a z horlivého Šavla si připravuje svůj nejlepší nástroj. Pavel se po těchto událostech, které radikálním způsobem proměnily jeho život, zdržuje nějaký čas v Arábii, z Damašku je kvůli Židům nucen uprchnout a za tři roky po svém obrácení odchází do Jeruzaléma, kde se poprvé osobně setkává s apoštolem Petrem a Jakubem (srv. Gal 1,18).
Další část Pavlova života biblisté tradičně dělí podle vyprávění Skutků apoštolských na tři misijní cesty:
1.misijní cesta (46 - 49), na které doprovází Pavla Barnabáš a Jan Marek, vede ze syrské Antiochie na Kypr, kde v Pafu dochází ke konverzi prokonzula Sergia Paula, dále do Perge v Pamfylii, kde odešel Jan Marek (evangelista). Pavel dále směřuje do dnešního Turecka do města Derbe přes Pisidii, Ikonii a Lystru. Odtud se vrací zpět do syrské Antiochie, odkud pravděpodobně v roce 49 odchází na tzv. apoštolský sněm do Jeruzaléma (srv. Gal 2,1-10, Sk 15), kde se jednalo o závaznosti židovského Zákona (zejména dodržování obřízky, slavení soboty apod.) pro pohany. Sněm nakonec dopadl ve prospěch osvobození od židovského Zákona.
Pro nás nejvýznamnější je Pavlova 2.misijní cesta (49-52), na které se Pavel dostal na evropskou půdu. Se Silvánem odchází opět do dnešního Turecka, kde v Listře přibírá svého pozdějšího věrného žáka Timoteje a přes Galacii odchází do maloasijské Troady. Tam měl v noci zvláštní sen: Stanul před ním jakýsi Makedonec a velmi ho prosil: Přeplav se do Makedonie a pomoz nám (Sk 16.9)! Pavel ani na okamžik neváhá a uskutečňuje jedno z největších rozhodnutí svého života: přináší evangelium do Evropy. Začíná se naplňovat Pánova výzva, aby jeho učedníci hlásali evangelium všem národům.
Přes ostrov Samothráké a přes makedonskou Neapoli přichází Pavel do Filip, kde se Lydie, obchodnice z purpurem z města Thyatir, stává křesťankou (Sk 16). Všude tam, kam Pavel se svými spolubratry přichází, zanechává za sebou první křesťanské obce. Jsou to řádově jednotliví lidé, kteří uvěřili v Krista, ale budou to právě oni, kteří budou zapalovat srdce dalších a dalších. I v Soluni, která byla další zastávkou na cestě šíření evangelia, zanechává Pavel první křesťanské společenství. Je jistě malé a ve své víře nejisté, ale za několik staletí to budou právě dva bratři z tohoto města, kteří stejně neohroženě jako kdysi Pavel, půjdou hlásat Boží radostnou zvěst slovanským národům. Přes misijní dílo Cyrila a Metoděje je tak i náš národ napojen na onu dávnou Pavlovu činnost v řecké Soluni.
Po neúspěšném kázání na athénském Areopagu, kde se mu Athéňané vysmívali kvůli zmrtvýchvstání (srv. Sk 17,32), odchází Pavel do přístavního města Korintu. Tady se usadil nejméně na rok a půl, získal věrné spojence v rodině Akvily a Priscilly a vydělával si řemeslem jako ostatně všude, neboť nikdy nikomu nechtěl být na obtíž. Odtud přes maloasijský Efez odchází zpět do Jeruzaléma.
Na své 3.misijní cestě (53-58) směřuje Pavel opět přes turecké vnitrozemí do Efezu, kde působil tři roky. Podle jeho zmínky o tom, že zde bojoval s divokými zvířaty (srv. 1Kor 15,32) se dnes biblisté kloní k závěru, že zde byl také vězněn. Odtud přes Makedonii pokračuje do Korinta, kde strávil asi 3 měsíce. Potom se vrací do Jeruzaléma, kde byl v chrámě Židy obviněn a zatčen. Poněvadž byl římským občanem, nemohli na něm uskutečnit Židé svoji pomstu a tak je nakonec poslán do Caesareje Přímořské k prokurátorovi Felixovi, kde je dva roky držen ve vazbě. Felixův nástupce Festus odmítne Pavla vydat Židům a Pavel se jako nevinný odvolává k císaři. Po bouřlivé cestě, na které ztroskotali u břehů Malty, se Pavel po Via Appia dostává do Říma. To je vrchol jeho života a vlastně poslední historicky zaručená zpráva, neboť podle Skutků tu zůstal dva roky (61-63) v najatém bytě a bez překážek zvěstoval Boží království (srv. Sk 28, 30-31).
O jeho dalších osudech nemáme věrohodná svědectví. Existují dokonce i jisté náznaky toho, že Pavel podnikl misijní cestu do Španělska (sv. Klement Římský hovoří o tom, že se Pavel dostal až na „hranici západu“), je to však velmi nepravděpodobné. Ale jeho cesta na východ je rovněž nepravděpodobná, poněvadž tam považoval svůj úkol za skončený (srv. Řím 15, 24.29). Jisté však je, že umírá stětím v Římě za pronásledování Neronova mezi lety 64-67.
4.3.6. Skutky apoštolské

Apoštolské skutky, jejichž autorem je evangelista Lukáš, tvoří v Bibli zcela ojedinělý literární druh. Nejsou to vlastně skutky všech apoštolů, jak bychom asi podle názvu očekávali, ale je to vyprávění o šíření evangelia v prvních desetiletích a o růstu Církve. Kromě apoštola Petra a několika zmínek o dalších je to především vyprávění o životě Pavla, jehož byl lékař Lukáš osobním průvodcem. To dosvědčuje i časté vyprávění v první osobě množného čísla, což dokazuje existenci jakéhosi lodního deníku, který si patrně Lukáš vedl (srv. Sk 16, 10-17; 20, 5-15; 21, 1-18; 27,1 – 29,16). Lukáš si ale zároveň počíná jako spisovatel, který látku časově seřazuje, pořádá, vybírá a hodnotí a podává tak cílevědomý výběr z materiálu mnohem bohatšího. Proto můžeme také říci, že Lukášovy Skutky jsou velmi důležitým a v podstatě hodnověrným pramenem pro určitou část dějin prvotní Církve, spojenou zejména s Pavlovou osobou.
Teologii Apoštolských skutků můžeme odvodit z počátku a závěru díla. Lukáš tu cituje slova Zmrtvýchvstalého, kterými zavazuje svoje učedníky: budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, a až na sám konec země (Sk 1,8). A jakoby nedokončené dílo končí popisem Pavlovy římské vazby: Pavel zůstal celé dva roky v najatém bytě a přijímal všechny, kdo za ním přišli, zvěstoval Boží království a učil všemu o Pánu Ježíši Kristu bez bázně a bez překážek (Sk 28,30-31). Evangelium dorazilo do Říma, do srdce tehdejšího světa a byl tak postaven základ k naplnění Pánovy výzvy.
Jak již bylo řečeno, považuje už nejstarší tradice za autora lékaře Lukáše, autora evangelia, se kterým má dílo mnoho společného. Podobně jako evangelium, jsou i Skutky adresovány Theofilovi a vznikají až po sepsání evangelia. Tradičně se tato doba klade mezi roky 80-90 a za místo vzniku se považuje Achaja.
4.3.7. Listy Soluňanům a velké Pavlovy listy

Jak jsme si už pověděli, je převážná část Nového zákona tvořena listy (označujeme je také jako epištoly z lat. epistula = dopis), z nichž jednoznačně převládají dopisy, tradičně připisované apoštolu Pavlovi. Jsou to dopisy, které autor adresuje jednotlivým církevním obcím (např. Soluňanům, Koriňťanům ap.), nebo konkrétním osobám (dopis Filemonovi) nebo jsou to díla, která na sebe formu dopisu jen berou (např. list Židům).
Antický dopis se skládá z preskriptu s pozdravem, který tvoří úvod, z vlastního dopisu a nakonec z pozdravu, který často vlastní rukou dopisoval autor, zatímco vlastní dopis psal písař. Podpis v dnešním slova smyslu antika neznala. Podobně i otázka autorství je často diskutabilní a pozdější autoři uváděli rádi fiktivního odesilatele, často významnou osobnost, aby tak svým slovům dodali vážnosti. To je případ i některých deuteropavlovských listů.
Probereme si nyní ve stručnosti nejdůležitější Pavlovy listy.
Nejstarším Pavlovým listem, jehož autorství je jisté, je první list Soluňanům. Pavel ho píše v Korintě při svém prvním pobytu v tomto městě kolem r. 50 a je krásným dokladem jeho otcovské starostlivosti o Soluňany. Povzbuzení k opravdovému křesťanskému životu, zamyšlení nad druhým příchodem Krista a výzva k bdělosti jsou hlavní témata tohoto listu.
Poněkud komplikovanější je situace u druhého listu Soluňanům, který někteří biblisté Pavlovi nepřisuzují. Ale výzva k vytrvalosti ve víře a varování před blouznivým očekáváním konce světa a před falešnou zbožností, která se stahuje ze světa a neplní úkoly, k nimž vybízí evangelium, je stále aktuální, ať je autorem Pavel nebo kdokoliv jiný.
Naproti tomu nejbojovnější list sv. Pavla, list Galaťanům, vyšel zcela určitě z jeho pera. Pavel se tu obrací ke galatským křesťanům nejenom s důležitými životopisnými údaji, ale rozvádí tu základní otázku evangelia, to je otázku ospravedlnění, vztahu svobody a zákona. Přiměla ho k tomu zpráva o tom, že mezi Galaťany se vloudili jacísi křesťané, kteří tvrdili, že ke spáse je třeba zachovávat židovský Zákon. List Galaťanům vzniká v Makedonii asi v roce 50.
Do Korinta adresuje Pavel patrně více listů, než ony dva obsažené v Novém zákoně. Biblisté hovoří dokonce o čtyřech dopisech, z nichž možná pozdější redaktor sestavil naše kanonické. Nasvědčuje tomu nesourodost především 2Kor.
První list Korinťanům, napsaný apoštolem Pavlem v Efezu na jaře mezi lety 55-57, jako jediný zachycuje život prvokřesťanské církevní obce, a to ve velkoměstě, jakým Korint byl. Bylo to město přístavní, známé svým nevázaným životem a tak nás nepřekvapuje, že se Pavel věnuje takovým tématům, jako je smilstvo a krvesmilstvo, maso obětované modlám ap. Živá zůstává Pavlova argumentace v otázkách mravnosti, jednoty, manželství, panenství nebo duchovních darů. Nejdůležitější je však patrně nejstarší písemně zachycená zpráva o ustanovení Eucharistie (1Kor 11,23-26) a rovněž tak nejstarší záznam apoštolského vyznání víry (1Kor 15,3-5).
Kontinuita druhého listu Korinťanům je problematická a její zkoumání přesahuje rámec skripta, nebudeme se tedy zabývat ani otázkou jeho sepsání, poněvadž je patrně sestaven z několika Pavlových listů. Obsahuje ale jedno z nejosobnějších Pavlových vyznání, ukazující nám sílu Pavlovy víry (srv. 2Kor 12,9-10), která mu pomáhala překonávat všechny slabosti, které jako člověk měl. Nechybí tu ale ani důležité teologické myšlenky, jako např. apoštolát nebo eschatologie (z řec. ta eschata - poslední věci).
Nejdelším a teologicky nejpropracovanějším Pavlovým listem je list Římanům, napsaný patrně v Korintě v letech 56-58. Autor se tu poprvé obrací ke křesťanské obci, ve které dosud nepůsobil a vlastně si tak připravuje cestu pro svůj příchod do Říma. List obsahuje zásadní teologické myšlenky sv. Pavla, systematicky a obšírně se tu zabývá otázkou ospravedlnění na základě víry, rozpracovává myšlenku dědičného hříchu, závazky křtu i otázku spásy vyvoleného národa. Skutečnou perlou je manifest křesťanské naděje, jak ho nacházíme v 8. kapitole.
4.3.8. Listy z vězení

Následující čtyři listy tradiční biblistika označuje jako listy z vězení, poněvadž ve všech se Pavel zmiňuje o tom, že je píše ve vězení. Donedávna se mělo za to, že vznikají během Pavlovy první římské vazby, dnes se však tento názor opouští a často se uvažuje o hypotetickém věznění v Efezu, kde Pavel bojoval se šelmami (1Kor 15,32). Budeme se jimi zabývat podle stupně jistoty Pavlova autorství.
List Filipanům adresuje Pavel jedné ze svých nejmilejších církevních obcí, křesťanům ve Filipech. Děkuje tímto listem nejen za dar Filipských, který mu poslali po Epafroditovi, když byl ve vězení, ale poskytuje nám také důležitý vhled do myšlení a rozhodování apoštola Pavla jako člověka a křesťana (srv. Flp 1,21-26). Dogmaticky velmi důležitý je i kristologický hymnus (Flp 2,6-11), kde autor potvrzuje Kristovo božství nebo varování před bludaři (srv. 4.kap.). V neposlední řadě je list i vyjádřením křesťanské naděje a radosti (srv. Flp 4,4-7). Právě u tohoto listu se jeví vznik v efezském vězení kolem roku 55 jako nejpravděpodobnější.
Nejkratším Pavlovým listem, obsahujícím pouze 25 veršů, je jeho list Filemonovi, který je také jediným Pavlovým soukromým listem. Pavel ho adresuje bohatému křesťanu Filemonovi a církvi v jeho domě (Flm 2) a prosí v něm za uprchlého otroka Onezima, kterému dal Pavel ve vězení život (srv. Flm 10), tedy získal ho pro Krista. Vrací ho Filemonovi zpět, ale ne už jako otroka, ale jako milovaného bratra (srv. Flm 16). List nám ukazuje, jak prvotní Církev řeší tak choulostivou otázku, jakou bylo otroctví. Křesťanství ho neruší nějakým radikálním zásahem, protože v křesťanském domě prostě otroctví pozbývá smyslu. Je lhostejné, zda je někdo svobodný nebo otrok, bohatý nebo chudý, poněvadž v Ježíši Kristu jsou všichni rovni, jsou všichni bratři. Evangelium prostě proměňuje zaběhnuté společenské zvyky a staví je nenásilně a pozvolně na novou úroveň. Co se týče místa sepsání, mohlo jít stejně tak dobře o Řím jako o Efez. Pro obě místa mluví řada důvodů.
Kristologicky důležitý je list Kolosanům, u něhož je autorství Pavlovo velmi sporné. Kristus je podle autora hlavou tvorstva a Církve, rozptýlené po celém světě, což jednoznačně ukazuje na pozdní dobu vzniku. Důležitý je překrásný kristologický chvalozpěv (Kol 1,15-20), autorovo povzbuzení pro osvědčení víry ve všedním životě (srv. Kol 3,1-4,1) a vyzdvižení velikosti vykoupení. Teologie listu, slova, která Pavel nikdy nepoužil a další skutečnosti asi ukazují na deuteropavlovský původ některého z Pavlových žáků. Kdybychom připustili Pavlovo autorství, pak mohl vzniknout krátce před jeho smrtí.
Ač pobýval Pavel v Efezu hodně dlouhou dobu, neprozrazuje list Efezanům žádné osobní vztahy mezi autorem a adresáty, jakoby je vůbec neznal. V některých významných rukopisech chybí určení do Efezu, dokonce se objevují názory, zda se nejedná o nám neznámý list Laodicejským, o kterém se Pavel zmiňuje v Kol 4,16. Mohlo se také jednat o okružní list, určený více církevním obcím. Zajímavá je také blízkost listu Kolosanům, která nás vede k tomu, že autor, Pavlův žák, píše tento list začátkem 90. let 1. století. Dogmaticky je důležitá myšlenka Církve jako společenství vykoupených a srovnání vztahu mezi mužem a ženou a Kristem a jeho Církví.
4.3.9. Pastorální epištoly a list Židům

Dva listy Timotejovi a list Titovi jsou společně označovány jako pastorální (z lat. pastor = pastýř), poněvadž obsahují pokyny, jak vykonávat církevní úřad a podmínky k přijetí osob do církevní služby a jsou adresovány autorem, který se prezentuje jako Pavel, konkrétním osobám.
Timotej, syn pohanského otce a křesťanské matky, byl Pavlovým průvodcem na 2. misijní cestě, sdílel s ním i jeho římské vězení a Pavel ho nakonec ustanovil biskupem v Efezu.
Pohanokřesťan Titus byl také Pavlovým průvodcem a nakonec ho Pavel ustanovil biskupem na Krétě.
Jak už bylo uvedeno, pastorální epištoly obsahují konkrétní pokyny pro vykonávání biskupské služby, jsou však v nich i dogmaticky důležitá místa.
Pavlovo autorství pastorálních epištol je velmi problematické. Listy se na jedné straně výrazně liší od skutečných Pavlových listů, na druhé straně obsahují řadu konkrétních osobních údajů, 2 Tim 4,6-8 obsahuje dojemnou Pavlovu závěť a vůbec celkově v nich nalézáme řadu nevymyslitelných prvků, které by deuteropavlovský autor vůbec nepotřeboval. Je-li autorem přece jen Pavel, pak podle údajů v těchto listech obsažených je píše až v době, o které nemáme žádné zprávy, tedy po propuštění z římské vazby. Autorem ale může být i nám neznámý Pavlův sekretář, který dopisy sestavil podle Pavlových pokynů, nebo nějaký Pavlův žák.
Ať už je autorem kdokoliv, jsou listy důležitým dokladem legitimního rozvoje počátečního života prvotní Církve a také teologického myšlení sv. Pavla. Nejsou-li listy dílem Pavlovým, jsou pak také důkazem autority apoštola národů a úcty k němu, která je počátkem úcty ke svatým v Církvi. Listy byly nepochybně vzorem pro uspořádání církevního života v dalších staletích, byť ukazují i dobovou podmíněnost některých jejich směrnic.
Posledním listem ze sbírky Pavlových listů je list Židům. Ale už na první pohled se od ostatních Pavlových listů, a to i deuteropavlovských, výrazně liší. Není to vlastně ani dopis, ale svým stylem nám „list Hebreům“, jak se vlastně sám prezentuje, připomíná spíše písemně zachycené kázání s dopisovým závěrem.
Co se týče autora, nebyl za něj na Západě apoštol Pavel snad nikdy považován, ale i na Východě až na výjimky nebylo Pavlovo autorství uznáváno. Origenes naopak řekl, že autora listu Židům zná jen Bůh. Také je nejasné, kdy dopis vzniká. Muselo to být před rokem 96 (to už se o něm zmiňuje Klement Alexandrijský), ale asi po zničení jeruzalémského chrámu, snad tedy někdy v 80. letech. List je patrně adresován pohanokřesťanům, kde však žili, nevíme a je napsán vynikající řečtinou. Je docela možné, že oni pohanokřesťané, ke kterým se autor obrací, byli římští křesťané v době, kdy Římem byly triumfálně neseny jako válečná kořist předměty z jeruzalémského chrámu po jeho zničení budoucím císařem Vespasianem.
List Židům je teologicky velice důležitý. Autor předpokládá velkou znalost Starého zákona a židovských otázek, které dále kristologicky rozvíjí. Kristus je pro něj od věčnosti existující Boží syn, který se v poslušnosti ponížil a dosáhl povýšení. Svou obětí na kříži jednou provždy (srv. Žid 7,27 9,12 10,10) otevřel Církvi - putujícímu Božímu lidu cestu k Bohu. List Židům tak tvoří pevný pilíř novozákonní teologie.
4.3.10. Katolické epištoly

Na naší cestě za poznáním novozákonních listů nám zbývá posledních sedm listů, které jsou už od 2. století (Eusebius z Caesareje) označovány jako katolické, tedy všeobecné. Jsou na rozdíl od Pavlových listů označeny jménem autora, nikoliv adresáta a jsou většinou určeny celé Církvi a ne jednotlivým církevním obcím, jako tomu bylo u Pavlových.
První z nich je tradičně označován jako list Jakubův. Autor, Jakub, služebník Boha a Pána Ježíše Krista (Jak 1,1), jehož identifikace s jedním ze dvou apoštolů tohoto jména je problematická, rozvíjí ve svém listu především otázku o poměru víry a skutků, když říká, že jako je tělo bez ducha mrtvé, tak je mrtvá i víra bez skutků (srv. Jak 2,26). Dogmaticky je pro nás důležitá i 5. kapitola, ve kterém otcové Tridentského koncilu spatřovali biblický základ svátosti pomazání nemocných (srv. Jak 5,14).
Teologická otázka o vztahu víry a skutků nám může pomoci i při dataci listu. Ten totiž mohl autor psát jako reakci na špatně pochopenou Pavlovu teologii této problematiky, jak ji rozvíjí v listech Římanům a Galaťanům. Nebo mohl být napsán ještě před nimi. Mohl ho tedy klidně napsat Jakub, bratr Páně, stojící v čele jeruzalémské církve po Petrově odchodu do Říma někdy v 50. letech nebo někdo jiný v 80. až 90. letech. Zajímavá je i myšlenka, že se vlastně jedná o židovský spis, později pokřesťanštěný. Usuzuje se tak z toho, že vzorem k následování tu není Kristus, ale starozákonní proroci.
Jen 25 veršů obsahuje list Judův, který K.H. Schelkle výstižně nazval protiheretický leták. Autor, představující se jako Juda, služebník Ježíše Krista a bratr Jakubův tu důrazně varuje před nebezpečnou skupinou lidí, kteří svojí naukou svádějí k neřestnému životu a sami patrně žijí sexuálně velmi výstředně. Co se týče autorství, je opět velmi problematické. List sám v mnoha směrech ukazuje na pozdní dobu vzniku někdy kolem roku 90, autorem listu je židokřesťan, mající patrně nějaké příbuzenské vazby s historickým Judou, bratrem Páně.
Dva novozákonní listy nesou v preskriptu jméno apoštola Šimona Petra jako svého autora. První list Petrův adresuje Petr, apoštol Ježíše Krista, vyvoleným, kteří přebývají jako cizinci v rozptýlení (1Petr 1,1). Autor dopisu křesťany povzbuzuje ke stálosti a vytrvalosti i při pronásledování a utrpení a snad nejvíce ze všech novozákonních spisů řeší vztah křesťanů k okolnímu nevěřícímu světu, když nás pobízí: buďte vždy připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá na důvod naděje, kterou máte, ale čiňte to s tichostí a uctivostí (1Petr 3,15). V listu se také mnohokrát hovoří o křtu, což některé biblisty vede k závěru, že se jedná o písemně zachycené křestní kázání.
V zásadě lze souhlasit s autorstvím prvního papeže Církve, apoštola Šimona Petra a přijmout názor, že ho píše v Římě (srv. 1 Petr 5,13 - Babylón je zcela běžná přezdívka pro Řím) krátce před svou mučednickou smrtí, tedy v letech 64-67.
Podstatně komplikovanější je Petrovo autorství u druhého listu Petrova. Nejedná se ani o dopis, jako spíše o stanovisko proti skupině křesťanů, kteří vzhledem k neuskutečněnému druhému Kristovu příchodu se uchylují k mravně pochybnému životu. Teologicky důležitý je i 21. verš 1. kapitoly, kde autor hovoří o inspiraci Písma: nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha Svatého mluvili lidé, poslaní od Boha.
Autor dopisu, byť tvrdí, že byl s Ježíšem při jeho slavném proměnění na hoře Tábor, podle názoru většiny biblistů není totožný s apoštolem Petrem a píše svůj dopis, opírající se o Petrovu autoritu, nejdříve po roce 100.
Podobně jako Janovo evangelium, patří i tři Janovy listy k nejkrásnějším výpovědím o Bohu, o němž autor prvního listu prohlašuje, že je láska (srv. 1Jan 4,8). První list Janův tedy především zdůrazňuje lásku, neboť láska je z Boha a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná (1Jan 4,7). Autor adresáty listu dále zavazuje: Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat a připomíná, že Boha nikdo nikdy neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás je přivedena k dokonalosti (1Jan 4,11-12). I ostatní témata, tak častá v Janově evangeliu, nacházíme v tomto novozákonním spise, který není dopisem, ale jakýmsi teologickým „napomenutím“. Už sama teologie listu, prozrazující hluboký vhled autora do tajemství Boha, ukazuje na apoštola Jana, nejmilovanějšího Ježíšova učedníka.
Druhý a třetí list Janův jsou nejkratšími dopisy NZ. Mají 13, resp. 15 veršů, což je asi dáno rozsahem jednoho listu papyru. Druhý list Janův adresuje autor, prezentující se jako starší, vyvolené paní a jejím dětem (1), což je zcela jistě označení církevní obce. List povzbuzuje k vytrvalosti v životě podle přijatých přikázání, mezi nimiž jednoznačně převládá přikázání lásky. V druhém listě, adresovaném Gaiovi, se autor zabývá otázkou pohostinství vůči cestujícím bratřím, což je jistě myšlenka aktuální i v naší době.
Co se týče autorství, jsou biblisté poněkud zdrženlivější v identifikaci staršího s apoštolem Janem. Důvody, které ale mluví pro autorství apoštola Jana, nejsou nepřesvědčivé a tak je můžeme přijmout i my. Jan všechny tři listy napsal patrně v maloasijském Efezu, kde vzniká před koncem 1. století i jeho evangelium.
4.3.11. Zjevení apoštola Jana

Poslední kniha Nového zákona a zároveň poslední kniha celé Bible, Zjevení apoštola Jana (nebo také Apokalypsa, řecky apokalypsis znamená zjevení) má zcela ojedinělé postavení mezi všemi biblickými knihami. Stručně bychom ji mohli charakterizovat jako knihu o budoucích osudech Církve, o dějinách, které má plně ve svých rukou Bůh. Kristus, zmrtvýchvstalý Beránek, je vítězným Pánem nejen dějin celého lidstva, ale také našich osobních životů. Církev Zmrtvýchvstalého je nezničitelná a plně o ní platí Kristova slova, řečená Petrovi, že brány pekelné ji nepřemohou.
Apokalyptická literatura dochází svého rozvoje v tzv. intertestamentální době, tedy přibližně od 2. stol. př. Kr. do konce 2. stol. po Kr. Je to doba, kdy v Izraelském národě vyhasínají prorocká povolání (srv. kap. 4.2.6.) a autoři apokalyptické literatury se často cítí jejich nástupci. Jsou to vesměs tajemné spisy, obsahující vidění budoucích událostí, především konce světa i toho, co bude po smrti. Všechno to je vyjádřeno tajemnými symboly a obrazy, často je použita i číselná symbolika, autor je skryt jako často sama kniha, kterou skutečný autor jakoby náhodně nalézá. Důležitou postavou je i tzv. angelus interpres (jakýsi „vysvětlující“ anděl), který autorovi objasňuje často nepochopitelné události. Apokalyptika vzniká zejména v těžkých dobách židovského národa a pomáhá mu se s těmito situacemi vypořádat a s řadou těchto děl se setkáváme mezi apokryfy (např. Henochova apokalypsa, Petrova apokalypsa, Nanebevzetí Izaiášovo).
Kdo alespoň trochu zná Zjevení Janovo, jistě už vidí, že jsou tu podstatné rozdíly mezi klasickou apokalyptickou literaturou a tímto dílem. Autor se neskrývá v anonymitě, ale představuje se jako Jan. Příslib spásy také není obsažen v budoucím Božím zásahu, ale už přišel ve smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista - Božího Beránka. Tajemné obrazy nejsou pro autora ani pro první čtenáře nesrozumitelné a dílo má formu dopisů - autor je adresuje sedmi církevním obcím (Efez, Smyrna, Pergamon, Tyatiry, Sardy, Philadelphie, Laodicea). I závěr knihy, kde autor hovoří o novém nebi a nové zemi, kde se plně uskuteční Izaiášova vize o Emanuelovi - Bohu uprostřed nás (srv. Zj 21,3), nás přesvědčuje, že poslední biblická kniha není apokalyptická, ale prorocká (srv. H. Giesen: Johannes Apokalypse, Stuttgart 1986). Tento závěr je vlastně také vyjádřením záměru autora knihy:
A viděl jsem nové nebe a novou zemi... A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid. On sám, jejich Bůh, bude s nimi a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude, neboť co bylo, pominulo (Zj 21,1-4).
Autor knihy, představující se jako Jan a mající toto vidění na ostrově Pathmos v den Páně (Zj 1,10), podle názoru většiny biblistů nemůže být totožný s apoštolem Janem. Kniha nemá téměř žádné styčné body s evangeliem a Janovými dopisy a řečtina Zj obsahuje hrubé gramatické chyby. Autorem je tedy židokřesťan Jan, mající nespornou autoritu v maloasijských církevních obcích.

Zamknuté