každým, kdo přizná svou neschopnost a bezcennost a potom, namísto aby se vyžíval v odmítání sebe sama a nebo hledal humanistické cesty k odstranění svého komplexu, obrátí se k Bohu a ve své slabosti se spolehne na Jeho sílu. Namísto oplakávání sama sebe, Pavel se radoval ze své slabosti:yl On mi řekl"Moje milost je pro tebe dostačující, protože má síla je dokonalá ve tvé slabosti".. A proto mnohem raději se budu radovat v mých slabostech, aby Kristova síla mohla na mně spočinout. Jsem šťastný ve slabosti, ve výčitkách, v pronásledování a v tísních, protože když jsem slabý, potom jsem silný... 2 Korintským 12:9-10.
BÁZE PRO "SEBESMUS".
Samozřejmě ti, kteří zanesli "sebesmus" do církví (i když přiznávají, že tato idea přišla z humanismu), pokoušejí se ji podpořit Písmem. Jeden z vedoucích křesťanských psychologů cituje Žalm 139 a tvrdí, že "životě mé matky jsi mne utkal" znamená že to co Bůh zabudoval do našich genů je vrcholný důvod pro sebe-ocenění. Jistě, génius genetického kódu mně nutí, abych se sklonil před Jeho moudrostí a mocí - ale sebe-ocenění??? Přece když vidím Boží tvůrčí síly ať už v genech, nebo v západu slunce, nemám žádnou bázi pro sebe-hodnocení právě tak, jako když vidím nádhernou květinu. Já přece s jejím stvořením nemám nic společného! Když se dívám na nádheru stvoření, to přece nezlepšuje můj sebe-obraz ale nutí mně to uctívat mého Stvořitele! "Nebe ukazuje slávu Boží - ne mou. Pakliže to co Bůh udělal vytvořením vesmíru je pro Jeho slávu, potom to, co udělal ve mně, jako v novém stvoření v Kristu je právě tak pro Jeho slávu!
l kdybych byl fyzicky nebo mentálně více nadaný, než kdokoliv jiný v tomto světě, ani tak by to nebyl důvod k chlubení, protože podle Pavla: "Kdo tě udělal odlišným od ostatních?" Odpověď bude samozřejmě Bůh, i když Ho nemůžu vinit za nedostatky, které jsem zdědil po svých hříšných předcích. Ale pokud se jedná o vlohy a příležitosti - každého dobra, které bylo skrze něj manifestované, Pavel prohlašuje "Z Boží milosti jsem, co jsem".(l Korint. 15:10). Žádná báze pro sebe-ocenění! Pavel pokračuje: Co máš, než to co jsi dostal? (l Korint.4:7). James Gray napsal před sto lety:
Nemám nic, než co jsem dostal
-'
Milost mi to dala od chvíle kdy jsem uvěřil Chlubení je vyloučené, pýchy se štítím
jsem pouze hříšník spasený milostí.
To je má povídka:Bohu buď všechna sláva
Já jsem jen hříšník, spasený milostí...
V nebi nebude nikdo, než spasení hříšníci. Za tento fakt se nikdy nedostaneme. Kristus bude mít na sobě navěky známky Golgoty. Jizvy, které utrpěl za naše hříchy už nikdy nezmizí! Myslíte si, že budeme někdy schopní zapomenout, že jsme byli hříšníky spasení milostí? Kdo by si přál zapomenout na dluh, který dlužíme Tomu, který nás vykoupil? Boží trůn vždy ponese jméno "trůn Beránka" (Apokalypsa 22:3). Náš oslavený Pán a Spasitel, v Jeho vzkříšeném těle bude po věčnost jako "zabitý Beránek" a náš zpěv k Němu bude pro vždy "Tomu, který nás miloval a osvobodil z hříchu svou krví". Ukřižovaný a vzkříšený Spasitel, který ponese na sobě jizvy Kalvárie bude slávou nebes.
Lloyd Jones to vyjádřil velmi dobře: "Pýcha je příčinou potíží, a nic tak neublíží přirozené pýše člověka jako kříž Ježíše Krista. Proč? Co se vlastně stalo, že bylo zapotřebí toho kříže? Je to proto, že jsme zkrachovaní, jsme hříšníci a jsme ztracení. Křesťan není dobrým člověkem. Je to ubohý ničema, kterého zachránila Boží milost.
A CO SEBE-HODNOTA?
Ale Bůh nás miluje - nedokazuje to naší hodnotu? Tohle je láska °a la Hollywood, láska která miluje rozkošné a sympatické. Je jeden pohled připočíst si hodnotu proto, že mně Bůh miluje a uvědomění si že Bůh nás nemiluje pro to co my jsme, ale pro to co je On!!! Bůh je Láska a v tom leží jistota zabezpečení pro věčnost. Kdyby nás miloval pro to, co je v nás, potom bychom
74
Jeho lásku mohli ztratit, kdyby se naše "kvality" znehodnotily, ztratily. Ale pakliže nás miluje proto že On je Láskou, potom takovou lásku ztratit nelze, protože On se nikdy nemění...
Ale co Kristovo prohlášení, že jsme "cennější, nežli mnoho vrabců?" (Lukáš 12:7) Vzbuzuje se ve vás pocit "sebe-hodnoty tím, že máte větší cenu, než pár vrabčáků? Dělá nás to hodnými Jeho lásky? Ježíš nepronesl toto přirovnání aby nás ujistil že lidská hodnota je dostatečná pro Boží lásku - ale aby nás ujistil, že když se Bůh stará o malé ptáčky, postará se i o nás. Ale to neznamená, že nás potřebuje, jak někteří učí, (Schuller, "Self-Esteem) nebo že se o nás dobře postará proto, že jsme tak cenní! Pro naše zabezpečení vzhlížíme k Jeho slibům a k Jeho charakteru - ne k naší "hodnotě"... Ano, neřekl však Ježíš, že "jeden lidský život je více než celý svět", jak nám "sebesmisté" namlouvají? (Anthony A Hoekema, "The Christian Looks At Himself, 1975). Opět to není to, co Písmo říká, ale krásný případ kroucení Slova, aby to podpořilo "sebesmus". Ježíš dává svým učedníkům otázku k zamyšlení, zda by to mělo cenu "získat celý svět a ztratit svou duši". (Matouš 16:26). Daleko od toho, aby přisuzoval jakoukoliv cenu k lidské duši, Ježíš porovnává nekonečné útrapy v pekle, nebo ztrátu věčné radosti v nebi, k chvilkové rozkoši vlastnit celý svět. A v tom stejném kontextu jim říká, že musí "zapřít sama sebe", chtějí-li být Jeho učedníky. A opět žádná báze pro "sebesmus" - spíš opak.
JE ROZDÍL MEZI SEBE-OCENĚNÍM A PÝCHOU?
Propagátoři "sebe-ocenění" si dávají velikou práci v pokusech rozeznávat to, co oni nazývají "positivní sebe-ocenění" od pýchy. Jeden srovnává "sebe-ocenění" s "hrdostí být lidskou bytostí" a potom se snaží rozeznávat mezi "positivní" pýchou a "negativní" pýchou.(Schuller. "Self-Esteem). Je to jeho vlastní pojem. Takový koncept nebyl známý ani v církvích ani ve světě v minulosti - a pochopitelně v Bibli neexistuje. Písmo jasně a jednoznačně pýchu odsuzuje, aniž by někde byla zmínka o "positivní pýše", (pozn.překlad.:Čeština má dva výrazy "pýcha" a "hrdost". Angličtina pouze "pride" - proto někde je přirovnání obtížné). Přes to všechno tento populární autor píše: "Skutečné sebe-ocenění je pravá pokora. Zdravá pýcha a poctivá pokora jsou dvě stejné lidské kvality - jako dvě strany jedné mince. Každý z nás uvítá ocenění a nemá rád urážku". (Schuller, "Self-Esteem").
Nechceme pochybovat o upřímnosti autora - i když nesouhlasíme s jeho konceptem který není vůbec biblický a zdá se záviset na jeho zvláštní definici slov. "Zdravá pýcha" je jeho vynález. Bůh řekl Israeli že je vedl divočinou aby je pokořil (Deuteronomy 8:2). a celé svědectví Písma ukazuje veliké potíže v odstranění pýchy z lidstva. A přesto tento pisatel tvrdí že právě opak je pravdou: "Neurotický strach z pýchy motivoval církve již příliš dlouho, v mých přednáškách k duchovenstvu v tom nejširším smyslu slova jsem shledal nutným abys svým kolegům napsal:
Mějte odvahu myslet na veškeré možnosti! Pýchy se nebojte! Ta nejjednodušší práce Boha je nás pokořit! Jeho nejtěžší úkol je udržet nás ve víře každou chvíli našeho života, jak skvělí jsou Jeho synové a dcery na planetě Zemi. Nebojte se o pokoru. Udržet nás pokorné, je to nejlehčí pro našeho Boha - nejtěžší je přivést nás k přesvědčení že jsme někdo a že jsme schopní udělat hodně... Nezapomeňte - pakliže vaše pýcha má kořeny ve vašem božském povolání, vaše pokora je zaručena. Ten kříž posvětí cestu vašeho "Já", protože ten kříž chránil sebe-ocenění našeho Pána aby se nezměnilo v hříšnou pýchu"...
Tato nová teologie může mást, svými novými definicemi pro slova, která už měla dávno zaběhnuté významy. Je nám řečeno že pokora a sebe-ocenění jsou to stejné a že se nemusíme starat o problém pokory. Je podivné že se staráme o sebe-ocenění, když je to druhá strana pokory a pokora prý přichází snadno. Tento nový pohled ovlivňuje i hymnologii Křesťanství. Na příklad jinak krásná píseň "They Will Know We Are Christians", obsahuje slib "chránit důstojnost každého a zachránit pýchu každého člověka" Na druhé straně Kalvín varuje před připomínáním člověku o jeho excelenci a důstojnosti aby se nenaplnil pýchou....
F.B.Meyer napsal: Trůny pozemské mají, povětšinou schody, které vedou k nim nahoru; ta pozoruhodná skutečnost trůnů Věčného Království je že schody k nim vedou dolů... Chceme-li vládnout musíme sestoupit - sklonit se, chceme-li vzestoupit, opásat se ručníkem a umýt nohy jako obyčejný otrok, chceme-li sdílet kralování s naším Božským Mistrem.("The Best of F.B.Meyer", 1984). A.W.Tozer nazývá "Já" tou nejodolnější rostlinou, která je v zahradě života. Andrew Murray říká, že to byla "pýcha, která způsobila nutnost vykoupení", popisuje ji
75
jako "sílu, kterou Satan přinesl z Pekla", (Murray, "Humility") a varuje, že ve chvílích, kdy se domníváme, že jsme "nejpokornější", jsme v největším nebezpečím pýchy. C.S.Lewis varuje, že "když si myslíme, že nejsme nafoukaní, jsme právě nafoukaní nejvíc"...
NOVÉ DEFINICE - NEBO BOŽÍ ŘEŠENÍ.
Navzdory nejenom Písmu a sekulární literatuře, ale také navzdory svědomí, teoretikové "sebesmu" trvají na tom, že to jejich "positivní sebe-ocenění" nemá nic společného s pýchou. "Christian Association for Psychological Studies" prohlašuje: Z toho, jak my známe komponenty "sebe-ocenění", pokora je jeho biblická forma - ne pýcha. (Craig W.Ellison, "Self-Esteem", 1976). Člověka jen napadá myšlenka: pakliže je "vysoké sebe-ocenění" pokorou, je potom "sebe-ocenění nízké", pýchou?
Kontradikce se stávají trapnější a trapnější. Argumentuje se, že "positivní sebe-ocenění" pochází z uvědomění si, "kdo jsme v Kristu". Ovšem, vše co jsme nebo co máme v Kristu, přichází milostí, což automaticky poukazuje na naší neschopnost a nehodnost a to by snad mělo spíše sebe-ocenění snížit - ne jej zdvihnout! Ať už manipulujete s Písmem nebo logikou, ani jedno nepodporuje tvrzení "sebesmistů"... Humanistické psychologické teorie nachází jedinou podporu v nových definicích. To čemu se říkalo pýcha je dnes sebe-ocenění.
Chlubení se předefinovalo na "positivní mluvu" a jeden křesťanský psycholog napsal celou knihu na její propagaci. (David Stoop, "Self Talk, Key To Personál Growth", 1982). Ať si psychologové - křesťanští či nekřesťanští vymyslí nová jména a definice - v našich srdcích pravdu známe, ať už to přiznáme či ne.. Nedostatek sebe-ocenění není naším problémem a sebe-ocenění se nedá zaměnit za pokoru, o které Bible učí, že je víc než sláva, (Přísloví 15:33, 18:12) a Petr píše, že pravý Křesťan má být oděný do pokory stále, (l Petr 5:5).
Dobrá, připusťme, že zralý Křesťan "sebesmus" nepotřebuje, ale co mladý člověk - syn nebo dcera - stojí před zrcadlem oči plné slz, když se vidí jako příčina výsměchu a odmítnutí ve škole: nedostatek stylu, neschopnost se přizpůsobit, nevýřečnost a podobně. Není to případ, kdy by měli rodiče v dítěti vybudovat positivní sebe-ocenění? Bible takové řešení nenavrhuje. Místo obrácení dítěte do sebe, aby nalezlo nějakou hodnotu, nějaký talent aby se "cítilo dobře" - proč ho raději neobrátit k Pánu? Bible je plná příkladů lidí, kteří byli malí, slabí, bez talentů jak ve svých očích, tak i u druhých, se kterými Bůh s potěšením vykonal veliké skutky. O co lepší je budovat pevnou důvěru v Toho, jehož láska, síla a pomoc nikdy nezklame! Proč si raději nepočkat na to Jeho : "Dobře vykonáno", než budovat sebedůvěru na křehkém, občas mylném a vždy nestálém souhlasu a schválení od svých vrstevníků?
PÝCHA - VYTRVALÝ LIDSKÝ PROBLÉM.
Na "seznamu" sedmi smrtelných hříchů, o kterých Bůh praví že jsou Mu odporné, (Přísloví 6:16-19) na prvním místě je "pyšný pohled". Bohu je odporné všechno, co má co do činění s pýchou a Bible učí, že tento rys lidské povahy zůstává i v něj pokořujících situacích. Bůh udělal všechno, aby pokořil děti Israele pro jejich dobro (Deuteronomy 8:1-5) a Israel, nade všechny ostatní národy - z pohledu na jejich neúspěchy (spíše krachy) a časté Boží soudy, které přicházely jako důsledek - by měl být národem pokorným. A přesto pýcha u nich vytrvala i za neuvěřitelných okolností. Na úpatí hory Sinaje vážně zhřešili, když prohlásili zlaté tele za boha, který je vyvedl z Egypta (Exodus 32:1-6) a Boží soud je tvrdě zasáhl. A o pár dní později už si opět vykračovali pyšně a zdobili se ornamenty.
Zdá se být téměř absurdní, aby se mrňavý a ubohý člověk postavil tak drze před Všemocného Boha. Pakliže kdy byla doba, kdy israelité by měli trpět "negativním sebe-obrazem", a potřebovali Boha aby jim ji "opravil", bylo to tenkrát. Ale namísto nedostatku sebe-ocenění, jeho nadbytek byl jejich stálým problémem. A to se přesně shoduje se skutečností, že ti nejhorší kriminálníci sami sebe vidí jako docela slušné lidi... Jak mnohem nechutnější pro Boha musí být Křesťané (kteří by měli vědět více), kteří tvrdí, že jsou - přirozeně tak pokorní, že největším problémem našeho Boha je přesvědčit takové, jak senzační ve skutečnosti jsou!
Pakliže někdy existovala skupina lidí, která měla presentovat pokoru pro všechny následující generace následovníků, byli to učedníci Ježíše Krista. V pohledu na to, že tolikrát neporozuměli,
76
tolikrát zklamali našeho Pána, měli by být negativním sebe-oceněním doslova zavaleni! Navíc, po třech letech soukromého vyučování pokorným a mírným Božím Beránkem, který dával denně příklad dokonalé pokory, pýcha z nich měla totálně vyprchat. Nejenom že nevyprchala, ale ukazovala se za trapně ponižujících okolností: Po tom, co se jim nezdařilo vyhnat démona a po tom, co jim Ježíš vyčinil pro jejich malou víru - "počali se dohadovat, kdo z nich by měl být tím největším". (Marek, 9:34). Je zřejmé, že netrpěli nedostatkem sebe-ocenění! Ale podívejme se na Poslední Večeři. Smutný ve svém duchu, Ježíš řekl těm svým s velikým smutkem: "po pravdě vám říkám, jeden z vás mne zradí". Takové ohromující prohlášení by snad mělo vnést pochybnosti a zdrtit jejich sebe-ocenění- ale nestalo se tak. Nastalo jen pár vteřin zvýšeného zájmu: "Jsem to já, Pane?".
Jaký smutek je měl zachvátit! Jaký čas pro sebe-zkoumání, pro vyšetření aby se zbavili toho zla ve svém středu. Namísto toho se vrátili k tématu, které se zdálo je zajímat nejvíce: "Kdo bude tím největším mezi nimi?" (Lukáš, 22:24).
PŘEVRÁCENÍ CTNOSTÍ.
Svatý Duch odhaluje tu odpornou pravdu, abychom tu stejnou pýchu rozpoznali v našich srdcích - ano, pýcha je počátečním hříchem lidské rasy. Ovšem křesťanští vedoucí tvrdí, že jak Křesťanství tak i svět žijí v epidemii "ubohého sebe-ocenění", na kterou zoufale potřebují lék: "Vyšší stupeň sebe-ocenění"!!! To je přístup humanistický!
Potom když prohlásí, že "pýcha přichází přímo z Pekla", C.S.Lewis poukazuje na to, jak příbuzná je k sebe-respektu, sebe ocenění nebo smyslu pro důstojnost: Pýcha, občas je používána k potlačení menších nectností. Na příklad učitelé ve škole občas apelují na chlapcovo sebe-respektování aby ho naučili chovat se slušně. Mnohý člověk překonal zbabělost, chtíč nebo neukázněnost tím, že se přesvědčí, že je to pod jejich důstojnost - což je pýcha... Ďábel je dokonale spokojený když vidí, jak se stáváme čistými, odvážnými, sebe ovládanými, když -celou tu dobu nás připravuje pro diktaturu pýchy".. (C.S.Lewis, "Mere Christianity").
Dokonce i láska, dobrota a každá jiná ctnost byly pokroucené "sebesmem", který má svůj původ v Edenu. Mladý muž sedící v autě a říká mladé ženě: "Miluji Tě", si ani neuvědomuje že vlastně míní:"Miluji sebe, Tebe chci".. A ta mladá dívka pozná pravdu většinou příliš pozdě. Je možné, že ani jeden z nich si neuvědomí, proč ten ideál, který v životě hledají, jim tak nějak proklouznul mezi prsty... Mnohý manžel či manželka neshledávají už svého partnera za "přitažlivého" hoří touhou po někom jiném. Jsou přesvědčeni v žáru sobeckého chtíče, že jediná cesta jak najít štěstí je zbavit se partnera a dostat toho druhého.... Je to ten samý svod, kterému podlehla Eva...
NOVÝ POHLED NA ŠTĚSTÍ.
Sobecký chtíč nás okrádá o štěstí, které hledáme, vášeň po NAŠÍ vůli nás zaslepuje k faktu, že jediné štěstí nalezneme v provádění vůle Boží. To "štěstí", které cizoložník, nebo osoba která se rozvedla doufají najít, to štěstí vyčichne a nakonec se zničí pocitem viny která vzniká z pošlapání cti, slibu a pravé lásky. Jak se může někdo cítit šťastný, bez ohledu na všechen nabytý majetek, prožívané rozkoše, když si uvědomuje že majetek odcizil jinému, zradil něčí lásku a posmívá se Bohu? Takováto "radost" se nakonec změní v "ústa plná štěrku" (Přísloví 20:17) která nakonec vyvrcholí ve věčnou lítost a bolest u všech těch, kteří se neobrátili a nenalezli odpuštění Ježíše Krista...
Zda pokušení podlehnout či nepodlehnout záleží z veliké části na naší perspektivě. Chtíč je nazýván "klamnou vášní" v Efez. 4:22 a zkázou v l Timot. 6:9, protože nás svádí s rozkoší, která je krátkodobá a a zahrnuje v sobě neposlušnost vůči Bohu, což působí finálně bolest. Lidé, kteří se soustřeďují na sebe, vidí Boží příkazy jako něco, co jim odepírá radost. Ale takoví, kteří odmítnou, popřou sami sebe, najdou pravou a trvající radost v poslušnosti. Existuje radost, která pochází z uspokojení Boha, která je vysoko nade všemi radostmi tohoto světa - a v pohledu na ní všechny světské svody ztrácí sílu...
Ta nová teologie nám upírá tuto cestu k vítězství. Její radost je totálně sobecká. Touha potěšit Boha může sotva byt upřímná bez popření sebe sama: Není možné se popřít a ve stejném čase
77
se milovat, oceňovat, potvrzovat. A přesto se nám tvrdí, že "positivní evangelium" je "Boží cesta k lidské důstojnosti". (Schuller, "Self-Esteem"). Postavíte-li člověka do středu, obracíte všechno hlavou dolů. Sebepopření se najednou změní v sebenaplnění: Máme věřit tomu, že sebepopření znamená odmítnutí osobních rozkoší, tužeb, prosperity? Příliš dlouho náboženští vůdci toto učili s tragickými výsledky.
Takový postoj je nebezpečné pokroucení a ničivé nesprávné informace, z roztroušených veršů Bible, od těch, kteří svým negativním sebe-obrazem vrhli svůj negativismus na stránky Písma. Sebezapřením nemyslí Kristus odmítnutí positivních emocí, které nazýváme "sebe-oceněním".
(Schuller, "Self-Esteem)...
"Radost z prožívání mé sebe-ceny" je velmi chudou náhražkou mnohem větší radosti z uvědomění si, že mně miluje Bůh i přes mou bezcennost. Poznání Kristovy vykupující a věčné lásky - ta nádherná blízkost poznání Jej - je za všemi "radostmi" z mé vlastní hodnoty. Ano, byt naplněný Kristem znamená vyprázdnit sám sebe...
PŘEKROUCENÍ SMYSLU KŘÍŽE.
"Kristova smrt na kříži, je Boží cenovka na lidské duši", prohlašuje populární autor. "To znamená, že my jsme někdo!". (Schuller. "Self-Esteem"). Omyl! Kristus nezemřel "za někoho" ale za hříšníky! Cena, kterou On na tom kříži zaplatil, nevyjadřuje mou hodnotu, ale odpovídá požadavku Božské spravedlnosti! Skutečnost je taková že čím větší cena, tím dražší je můj hřích - ne hodnota mé osoby. Že zcela čistý a nevinný Boží Syn musel za mně zemřít mně nedělá hrdým ale zahanbeným, protože to byly mé hříchy, které Jej na ten kříž přibily! Jak by mohla taková skutečnost budovat moje sebe-ocenění?
A přesto psycholog "sebesmu" tvrdí: Jaká báze pro sebe-ocenění! Výkupná cena nám naznačuje hodnotu vykoupeného... Je řečeno o člověku:"Byli jste koupeni za cenu" (l Korint.6:20). My jsme objekty Jeho vykoupení... Jaký to dává pocit hodnoty a ceny! Boží Syn nás považuje za tak cenné, že za nás dal život". (Narramore, "Speciál".... V pokusu o vybudování naší "sebe-ceny", jiný autor píše: Bůh by přece nedal svého Syna pro tvory, které by považoval za bezcenné" (Hoekema. "Christian")... A jiný: Musí být nekonečné hodnoty v Božím pohledu" (Schuller, "Self-Esteem). "Ve svém ukřižování položil Kristus nekonečnou cenu na lidskou duši" (Schuller. "Self-Esteem). Tyto názory nevyšly z Bible ale z psychologie, a potom byly na Bibli "naroubované".
"Bible Science Newsletter" podává pohled Písma: Boží přání mít blízký vztah ke každému z nás, které ale není založené na nějaké naší hodnotě. Jeho přání vyvěrá v Jeho lásce pro nás. Tato láska Ho vedla aby nás učinil hodný v Kristu. Ale tato hodnota neleží v ničem cenném v nás samých - je to důsledek Jeho lásky pro nás - ne důvodem k ní.
A přesto nové litanie pokračují: "Jestliže tou nejhlubší kletbou hříchu je vliv na naše sebe-ocenění, potom ta osvobozující síla kříže vykupuje naší odhozenou sebe-hodnotu". ("Self-Esteem"). Hrůzy hříchu a pekla jsou zredukované na ztrátu sebe-ocenění! Jaká to pýcha! "Já" opět ukradlo veškerou slávu! Zde se jedná o mnohem víc, než o "vykoupení našeho ztraceného sebe-ocenění" a o "šlechetnou pýchu" v člověku.
Co tak nároky Boží spravedlnosti? Co Boží čest a rehabilitace Jeho jména? Co očištění samého nebe Kristovou krví? A co sláva Bohu až bude mít své spasené kolem trůnu, volající na věky díky? To všechno, i když ne třebas zapomenuto, je až na druhém místě za obnovením všech možných "sebesmu". Prostě znovuzřídit naší sebe hodnotu na bázi toho, co Kristus pro nás na kříži udělal!
I když většina jejích propagátorů takový úmysl nemá, křesťanská psychologie oloupila "starý, hrubě otesaný kříž" jak o jeho hanbu, tak i o jeho slávu. Na ten kříž se dnes pohlíží z čistě sobeckého pohledu: "Co udělal pro mně, a co z toho já mohu vyrazit".
Když komentoval toto překrucování biblické pravdy, které do církví zanesla psychologie, Jay Adams píše: V tomto pohledu nejenom vykoupení, ale všechno co Bůh slibuje a pro nás dělá, je viděno jako reakce s Jeho strany na naší významnost, důležitost - spíše, než jako akt Jeho lásky, nezasloužené laskavosti, dobrotě a milosti! ... Tak tomu není! Ten Kříž pozdvihuje Krista a Jeho nádhernou milost - ne nás či naší předpokládanou hodnotu! Přestaňme už povyšovat
78
člověka; začněme opět společně oslavovat Pána a žehnat Jeho svatému jménu! (Adams, "Self-Esteem).
Kristus na tom kříži vytrval nejenom pro Jeho lásku k nám, ale také pro lásku k Otci. Jistě že bude Krista těšit naše přítomnost s Ním na věky, ale tam šlo o mnoho víc než to! Byla v tom zahrnutá porážka Satana, která od jeho přítomnosti zbavila nebe provždy - byla v tom poslušnost Syna k vůli Otce, bez vteřiny zaváhání. Spravedlivé Boží požadavky byly splněny. Nemyslíte si, že veliká část Kristovy radosti na věčnosti bude také z vědomí, že dokončil dílo, které Mu Otec k vykonání dal? A to je radost, kterou On s námi chce sdílet skrze naší účast v Jeho utrpení.
STARÉ HYMNY A JEJICH SVĚDECTVÍ.
Jak daleko od toho nového psychologického "Já" pohledu na Kříž je to, jak Křesťanství chápalo všechna ta staletí Krista a Jeho kříž. Je to jasně vidět v odkazu písní, které Křesťané zpívali a milovali. V r.1700 John Wesley napsal v úžasu a úctě:"Died He for mé, who causeJ His pain? For mé, who Him to dcath pursued? Amazing love! How can it be that Thou, my God, shouldst die for me?" V tom stejném století napsal Isaak Watts svou klasiku:"When I survey the wondrous cross, on which the Lord of Glory died, my richest gain I count but loss, and pour contempt on all my pride"...
Přibližně ve stejné době napsal John Newton svou "Amazing Grace", která obsahuje frázi, kterou dnes mnozí shledávají příliš "negativní": "that saved a wretch like mé (wretch = chudák, ubožák - ničema, bídák. darebák) Sebe-hodnocení a sebe-ocenění jsou zcela neslučitelné s těmito písněmi.
Velké hymny víry nesou svědectví k faktu, že po celá ta století uvažování o kříži způsobilo, že
Křesťané nemysleli tolik na sebe ale spíše na Krista. Pomyslete:Král Slávy nese za vás trnovou
korunu! Staré hymny byly naplněny tímto duchem pokory - tak cizím sebesmu - pohledem, že z
pokory přijde triumf. Doktríny psychologie změnily centr pozornosti od Boha na člověka. Nyní
jsme to my, kteří jsou hodni - jenom si to potřebujeme uvědomit! Boží čest, sláva i svatost jsou
opomenuty. Kdykoliv se Bůh interpretuje, je to v první řadě pro naše dobro, zisk. Učí
nás:"Nezasloužíme si ji (spásu), ale stojím Bohu za to, tak neříkej, že jsem bezcenný!"
BEZCENNÝ ČI CENNÝ HŘÍŠNÍK?
Zapomněli jsme snad na to, že "Bůh tak miloval svět že dal svého jediného Syna" Jan 3:16 ? Láska se přece neuděluje na bázi ceny toho, kdo je milován! A co milost? Není to milost, zaplatit cenu něčeho, ale dát mnohem víc! Ve skutečnosti cena zaplacená nemá nic společného s mou "hodnotou" ale s hloubkou mého hříchu a požadavku Boží spravedlnosti a Jeho věčnou slávou! Není to tak, že bych já byl hoden Ježíšovy krve, ale Boží spravedlnost si jí vyžadovala: "Bez prolití krve není odpuštění" Židům 9:22. A přes to všechno, to nové evangelium silně ovlivněné teoriemi bezbožných psychologů, prohlašuje: "Největším hříchem je ten, který nás přinutí říci °Jsem nehodný, bezcenný. Je možné, že nemám žádný nárok na božské "synovství" když mně prošetříte v mém nejhorším". Protože když jednou někdo o sobě věří, že je nehodným hříšníkem, je velmi pochybné, zda může opravdu poctivě akceptovat tu spásnou milost, kterou Bůh nabízí v Ježíši Kristu"(Schuller."Self-Esteem").
Není podivné, že toto jsou přesně ta slova, která Ježíš dává do úst marnotratnému synu: "Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči Tobě a nejsem více hoden nazývat se Tvým synem. Lukáš 15:21. Ježíš k tomu nedodal něco jako že ten syn udělal chybu a že proto nebyl schopen přijmout od otce odpuštění: Byl to jeho hřích, který ho udělal nehodným a kdyby to býval ostře necítil - nebylo by žádné obrácení (lítost, metanoia). a bez toho přiznání mu nemohlo byt odpuštěno.... To pravé evangelium ničí názor, že i když nemůžeme dosáhnout spásy skrze skutky, můžeme si jí zasloužit skrze hodnotu naší osoby, naší duše! Naopak: Milost nemá místo v evangeliu osobní hodnoty či ceny, právě tak jako nemá místo v evangeliu spásy skrze dobré skutky!
Ta skutečnost, že Jan Křtitel se nepovažoval za hodného rozvázat Ježíšovy sandály (Lukáš 3:16) není v Bibli zobrazená jako překážka, nebo jako špatné sebe-ocenění! A právě tak Ježíš nevyčinil setníkovi proto, že se prohlásil nehodným, aby Ježíš vstoupil do jeho domu, ale
79
pochválil ho za jeho víru. Lukáš 7:1-10 Pakliže přijmeme definici "hodnoty", kterou nás učí velmi vážení křesťanští poradci a i profesor známé křesťanské university: "Vlastní hodnota je pocit "Jsem dobry" (Norman Wnght, "Improving Your Self-Image",1983) co ale potom uděláme s prohlášením Ježíše Krista:"Jen jeden je dobrý a to je Bůh "??????
Jeden by se domníval, že to co Ježíš řekl Šimonu Farizeji, navždy pohřbilo jeho iluze o sebe-hodnotě a sebe-lásce. Šimon odsuzoval Ježíše pro to, že dovolil aby se Ho dotknula hříšná žena. Ježíš na to reaguje povídkou o věřiteli, který odpustil dvěma dlužníkům. Jeden dlužil velmi mnoho, druhý málo. Ježíš se ptá Farizeje:"Pověz, kdo z nich miloval svého věřitele víc?" "Domnívám se, že ten, kterému bylo odpuštěno více" odvětil Simon. "Ano, posoudil jsi správně" říká Ježíš. Vytknul Šimonovi, že Mu nenechal ani umýt nohy na rozdíl od té ženy, která Mu umyla nohy svými slzami a utřela svými vlasy. Potom řekl:"Její hříchy - a je jich mnoho - jsou odpuštěny, protože ona milovala mnoho; ale komu je odpuštěno málo, málo miluje". Lukáš 7:36-47.. Neříká Ježíš, že naše láska k Němu bude v poměru k našemu pocitu hříšnosti a bezcennosti? Ne, my nejsme hodni ničeho! Sláva je pouze Jeho a naše radost bude pramenit ze skutečnosti, že nás vykoupil za takovou cenu - ale nikdy to nebudeme považovat za hodnotu naší duše! Čím vice si uvědomíme naší hříšnost, tím více vděční budeme..
SNÍŽENA VĚDOMOST SVATOSTI.
Tento současný klam, vzniklý ze soustředění se na sebe, by se rychle rozplynul, kdybychom strávili nějaký čas v přítomnosti Boha! Těžko se dá věřit tomu, že by výsledkem vlivu Boží čistoty a svatosti na Mojžíše, bylo probuzení jeho sebe-ocenění! Ani si nedovedeme představit Izaiáše když "uviděl Boha sedícího na trůnu", aby namísto "Běda mi" volal "Jak cenný jsem!"... Jak tak spasení zpívají v nebi:"Ty jsi hoden! Hoden je Beránek, který byl zabit!", myslíte si, že by jim ozvěnou zpíval andělský sbor: "Ale nezapomeňte, vy jste cenní také!" To je zcela nemyslitelné v Boží přítomnost! Dnešní církve se ženou do zkázy, jak tak rapidně roste "sebesmus". Tento trend by mohlo zastavit pouze nějaké nové odhalení od Boha. Potřebujeme oživení bázně Boží a touhu poznat Ho jaký On je ve skutečnosti - a ne jak my si Boha zobrazujeme v naší fantazii!
A.W.Tozer prohlásil: Pokles uvědomění si Jeho svatosti, nám přinesl problémy. Poznání Majestátu Boha, bude asi tím nejlepším lékem. Je zcela nemožné si udržet zdravou morálku a správný vnitřní postoj, pakliže naše idea Boha je vadná nebo nedostatečná. Chceme-li získat zpět naší spirituální sílu, musíme začít myslet na Boha v realitě toho, jaký On je. (Tozer, "Knowledge of the Holý").
Oswald J.Smith napsal že Bůh "nebude nikdy spokojený, dokud se mu neoddáš jako otrok, jako dobrovolný otrok k Jeho disposici. Potom tě může použít pro svou slávu".("The Consuming Fire". 1957). A pouze ti, kteří Boha opravdu znají, budou schopní takového odevzdání se. "Nejtěžší povinnost Křesťanství dnes", říká Tofer, "je očistit a pozdvihnout náš koncept Boha". A to všechno je nemožné, pokud se nezapřeme, jak kázal Ježíš a jak kdysi napsal Spurgeon: Můžete se dívat, studovat, vážit - ale Ježíš je mnohem větším Spasitelem než vy si myslíte že je, i když vaše myšlenky dosahují jakékoliv výše. Můj Pán je mnohem více připravený než vy, aby odpustil váš hřích, mnohem více schopný odpustit vaše přestupky, než vy sami! Můj Pán ie ochotnější dodat vše co potřebujete, nežli vy jste ochotni se Mu s nimi svěřit. Nikdy netolerujte podřadné myšlenky o Ježíši Kristu". (Spurgeon, "Morning and Evening").
KDYŽ ČLOVĚK POTKÁ BOHA.
Nevyhnutelný výsledek vyššího sebe-ocenění, je nižší pohled na Boha. V každém biblickém případě těch, kteří byli uvedeni do přítomnosti Boha, nebo těch kterým se Bůh vyjevil, vidíme že se stanou dvě nevyhnutelné skutečnosti: 1) Bůh se stane úchvatně nádherným té osobě s výsledným uctíváním, chválou, strachu a chvění a za 2) osoba se stane ničím ve vlastních očích v porovnání s Ním. Nikdy nečtete, že by Boží přítomnost dodávala silnější sebe-obraz, tím méně "positivní pýchu" nebo "pocit vlastní hodnoty". Ne, Boží přítomnost má vždy účinek opačný! Je nemožné znát pravého Boha v Jeho nádheře bez toho, abychom se viděli velmi malí. Není jistější cesta jak ztratit nafoukaný pocit sebe-důležitosti. "Když se díváme na náš ubohý stav od
80
Pádu Adama" píše Kalvín, "všechno to sebevědomí a vychloubání je pryč, červenáme se studem a cítíme se skutečně pokorně". C.S.Lewis to trefil přesně když napsal: Ten pravý test zda jste v přítomnosti Boha je že bud' na sebe zapomenete úplně a nebo se budete cítit velmi mrňaví. Zapomenout na sebe je mnohem lepší..(Lewis, "Mere Christianův").
ZNAMENÁ "VIDĚT" SKUTEČNĚ "VĚŘIT"?
"Víra je jistota že to v co věříme se stane. Víra je evidence toho, co nevidíme "..Židům 11:1.
A Ježíš mu řekl: "Tomáši, protože jsi mně uviděl, uvěřil jsi. Šťastní jsou ti. kteří neviděli a přesto uvěřili". Jan 20:29.
V minulých dobách psali lidé o jejich touze poznat Boha. Dnes je hlavní důraz na hledání, poznání sama sebe. Toto je přímý důsledek vlivu psychologie, která se pokouší prozkoumat nitro člověka a poznat jak člověk funguje - jako by tam ležely odpovědi. Obrátili jsme se od průzkumu vesmíru k "vnitřnímu prostoru" do hloubky naších duší. Tento proces vytváří klam, protože "nejzrádnější nad všechno je srdce - zoufale zkažené - kdo je zná?" (Jeremiáš 17:9).
Není nijak snadné pro Boha odhalit se člověku a vysvětlit mu svou vůli. Ježíš řekl svým kritikům: "Ten kdo je z Boha, slyší Jeho slova; vy je neslyšíte, protože z Boha nejste". (Jan 8:47) Pojmem "slyšet" Ježíš míní "rozumět a dbát". Přesto že Bůh mluvil k Evě tak že Ho slyšela, byl to hlas hada, kterému dala přednost. Podlehla slovům hada snad proto, že viděla jeho a ne Boha? Kdyby se byl zjevil Evě Bůh v nějaké viditelné formě - zamezilo by to bývalo ten svod? ZNAMENÁ "VIDĚT" OPRAVDU "VĚŘIT"? Zřejmě ne!
Podívejte se na učedníky, kterým se Ježíš "ukázal živý", po svém vzkříšení "mnoha nezvratnými důkazy" (Skutky 1:3) a přesto pochybovali! (Matouš 28:17). Zatím co vidět Ježíše, se zdálo přesvědčit pochybovačného Tomáše, cítil se zahanbený, že si žádal tento speciální důkaz. Ježíš přidal tato slova povzbuzení pro ty, kteří tam nebyli:"Šťastní jsou ti, kteří neviděli a uvěřili".. Když to komentuje, Boice píše: Ježíš mluví o víře, která se spokojí s tím co Bůh zaopatřuje a netouží po vizích, zázracích, tajemných prožitcích, nebo různých formách úspěchu, jako důkazu Boží lásky... Více než to: On říká, že víra bez těchto úkazů není podřadná, ale ve skutečnosti nadřazená víře, která má bázi v nich. (James Montgomery Boice. "The Gospelof John" 1979).
HÁDANKA VIRY A NEVÍRY.
Pravá víra nezávisí na "vidění", ale nevíra se drží "zuby nehty" navzdory jakýmkoliv důkazům! V podobenství o rozsévači Ježíš zdůrazňuje důležitost "porozumění" a srovnává "dobrou půdu" s "poctivým a dobrým srdcem" (Matouš 13:19, 23 - Lukáš 8:15). Už Šalamoun radí: "Udržuj své srdce, z něj vychází věci života". Jediný způsob jak udržet naše srdce čisté, je dát ho do Jeho rukou. My jsme spirituálně zcela slepí - pouze Kristus nám může dát zrak. Žádný slepec není ve větším nebezpečí než ten, který se domnívá že fantazie jeho srdce jsou pravé a tudíž že "vidí"..
Většina lidí kteří Ježíše viděli, nepoznali kdo On je. Jak se tak Bůh stal člověkem, Ježíš neměl jedinou chybu a musel být finálním příkladem lidství. Kromě toho, Jeho dokonalost nebyla jen fyzická ale také spirituální. Jeho tvář i oči zářily nepopsatelnou morální krásou. "On je odlesk a výraz Boží podstaty" (Židům 1:3).
Ježíš o sobě řekl:"Kdo viděl mně, viděl Otce". (Jan 14:9) A přece Izaiáš píše:.."neměl ani vzhled, ani důstojnost"., "byl v opovržení, byl odmítnut". (Izaiáš 53:2,3). Ježíš řekl Židům jeho doby: "Máte oči a nevidíte, máte uši a neslyšíte?" Existuje "vidění" a "slyšení", které přichází jenom skrze víru. Není to ani fyzické, ani mentální a jde mimo normální pochopení, protože obsahuje zprávu od samého Boha a Jeho vůli pro nás. Lidé bez víry, která vnímá neviditelné a slyší neslyšitelné, nebudou věřit i kdyby byli konfrontováni jakýmkoliv důkazem. Boží odhalení musí přijít od Něj a je třeba veliké opatrnosti, abychom tam nepřidali vlastní fantazie. A přesto je nám dnes řečeno, že imaginace je hlavním prvkem v meditaci, v modlitbě a v poznání Boha.
Jak si můžeme být jistí že nejsme podváděni něčím, o čem se domníváme že je Boží vedení? Bible nám nedává žádnou "techniku" pro kontaktování Boha a proto bychom se měli každé
81
vyhnout. Bůh hovoří skrze své Slovo a každé osobní vedení nebo ujištění Svatého Ducha je vždy v souhlase s Jeho Slovem. Ale my nemůžeme vysvětlit jak dostávat denní vedení od Boha více, než vysvětlit jak Jeho "Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme děti Boží" (Římanům 8:16) Abychom mohli slyšet Boží hlas i skrze psané slovo, musíme Mu patřit a upřímně chtít Jeho vůli - ne naší. Růst v tomto vztahu přichází skrze poslušnost a dozrávání ve víře pod vedením Božího Ducha.
Ježíš slíbil: "Když má pastýř všechny ovce venku, jde před nimi a ovce jej následují, protože znají jeho hlas. Cizince následovat nebudou, utečou od něho, protože hlas cizinců neznají. Já jsem ten dobrý pastýř; dobrý pastýř dá svůj život za ovce "...
Místo aby pomohla Bohu odhalit člověku sebe a svou vůli, imaginace znečisťuje naše myšlenky pro čistou komunikaci s Duchem. Modlářství v celé historii bylo pokusem představit Boha v Jeho představované formě, a všechny takové pokusy jsou jasně zakázány. Jan Kalvín píše: Bůh nedělá rozdílu mezi modlami - žádná není více či méně "věrná" odmítá je všechny. Vidíme jak jasně se Bůh staví proti jakékoliv formě, aby nás upozornil, že touha po takových viditelných formách je vlastně vzpoura proti Němu.
"Jen kdyby Bůh ke mně promluvil tak abych Ho slyšel, jistě bych uvěřil" už bylo slyšet mnohokrát a možná upřímně. Většinou z toho zní pocit nespokojenosti s tím, že Bůh není schopný spolupracovat v komunikaci a proto nevíra je zcela oprávněná. Řekněme, že by Bůh promluvil z nebe mocným hlasem aby každý slyšel: "Jsem Bůh, uctívejte mně!" Skeptik zůstane nepřesvědčeny a bude věřit že to nebyl Boží hlas ale náhoda, s pravděpodobností jedna ku trilionu, kdy zvukové vlny vyprodukovaly něco jako hlas - i když ve skutečnosti to pouze jako hlas znělo... Psycholog by navrhnul, že zvuk, přicházející ze stratosféry, nebyl vůbec koherentní, ale že my jsme si pouze představovali, že to hlas byl. Okultista by tvrdil, že každý z nás slyšel hlas svého "spirituálního vůdce". Ti, kteří byli přítomní, budou mít tendenci věřit, že každý slyšel to, co slyšet chtěl - a jejich imaginace, která je sluhou jejich přání, jim pomohla přesvědčit se, že nejenom mají pravdu, ale že jsou upřímní. Jenom ti, kteří opravdu touží znát Boží vůli, poznají pravdu. Ale i kdyby všichni přítomní uvěřili, že to byl hlas Boha - kolik by porozumělo a kolik uposlechlo? Slyšet Boha zahrnuje víc než zvukové vlny a ušní bubínky! Celý Israel slyšel Desatero ze Sinaje, a přesto než se Mojžíš vrátil s hory, už tančili kolem zlatého telete, které je podle nich vyvedlo z Egypta! To je proč Mojžíš ve zlosti rozbil desky Zákona....
SLYŠET A VIDĚT VÍROU.
Počínáme chápat, proč Ježíš končil každý dopis-zprávu sedmi kongregacím v Apokalypse slovy: "Kdo má uši nechť slyší, co Duch církvi říká"... Jistě "slyšení" nezávisí na slyšitelném zvuku a nebude nutně "probuzeno" hromovým hlasem z nebes , i když by se zdálo že je to od samotného Boha. Když Bůh skutečně promluvil slyšitelným hlasem aby schválil dílo Ježíše Krista, je nám řečeno: "Lidé, kteří stáli kolem a slyšeli (ten hlas), řekli že zahřmělo. Jiní mysleli, že k Němu promluvil anděl"...Jan 12:29. Víra obsahuje morální kvalitu, která umožňuje slepým aby viděli to, co lidé s dokonalým zrakem nevidí. Ježíš řekl: "Šťastní jsou ti, kteří mají čisté srdce, protože uzří Boha"..
Ze takové "vidění" v sobě nezahrnuje mentální nebo fyzickou imaginaci je jasné. Israel byl varován před jakýmkoliv pokusem v Deuteronomy 4:15-16... John McArthur komentuje: "Jinými slovy, když Bůh se Israelitům zjevil, nebyl representovaný nijakou viditelnou formou. Nebyla tam žádná hmatatelná representace. Proč? Protože Bůh si nepřeje aby byl zredukovaný do nějaké představy. Modlářství nezačíná kladivem sochaře, ale v mysli. Když myslíme "Bůh", co si máme představovat? Absolutně nic! Žádná visuální koncepce Boha se nemůže přiblížit k Jeho věčné slávě!
Každému musí být jasné, že prohlášení: Bůh stvořil člověka k obrazu svému, se netýká fyzického těla, ale jeho morálních a spirituálních kvalit. Právě tak Židům l :3, se netýká ničeho fyzického. Toto je jediné logické vysvětlení, proč v něm Jeho současníci "žádnou krásu neshledali" - v Něm, kdo musel být nejkrásnější ze všech lidí! Byli prostě zaslepení vlastní perverzí a namísto toho Ho "nenáviděli bez příčiny". Ti, kteří Jej poznali, byli přitahováni něčím hlubším, než fyzickým, jak píše Jan 1:14.. "Přišel ke svým a ti Ho nepřijmuli".. Taková slepota je morální a spirituální. Bůh musí byt viděn a slyšen V SRDCI, a pouze srdce Ho může slyšet. Pravda,
82
kterou mluví Bůh, nepřichází větrem, i když je tak silná, že drolí skály, ani zemětřesením nebo ohněm, ale jak poznal Eliáš, "tichým hlasem", (l Královská 19:11-12), který jenom ti "Jeho" mohou slyšet. Ježíš to vysvětluje: "Mé ovce znají můj hlas, já je znám a mně následují. A já jim dávám věčný život a nikdy nezahynou, ani je nikdo nevyrve z mé ruky"...Jan 10:27-28.
STARODÁVNÁ, ALE STÁLE MOCNÁ LEŽ.
Historie náboženství je jedna tragická povídka o těch, kteří jsou morálně a spirituálně slepí a hluší, přesto však vynalézají rituály a symboly v pokuse "vidět" Boha, "slyšet" Jeho hlas a mít prospěch z Jeho síly skrze prostředky, které Bible odsuzuje jako modlářství a věštění. Čarodějní doktoři, kouzelníci a jiní šamane, už dávno poznali, že ve vyvolaných představách lze "vidět" i "slyšet" co si kdo z touží a pakliže ta celá scéna imaginace je dosti silná, je možné získat spojení se záhadným duchovním světem, který je právě tak skutečny, jako ten náš fyzický. Ti, kteří se pokoušejí kontaktovat Boha tímto způsobem, se vystavují reálnému nebezpečí démonického podvedu klama jících duchovních bytostí, které by byly šťastné, kdyby se mohli představit komukoliv jako "Kristus" či "Bůh", nebo jakékoliv "božství", které je právě žádáno, jak jeden z nich, jménem "Soli" vysvětluje: "Jak nás v duchovní dimenzi vnímáte, takoví se vám zjevíme".(Life in the Spirit World)....
Experimentování s touto "starodávnou moudrostí" přesvědčilo psychology, že "naše mysl není schopná poznat rozdíl mezi skutečným a imaginárním prožitkem. (Waitley, "Seeds"). Vedoucí křesťanský propagátor motivačních metod to nazývá "šťastným klamem" a "druhým, nejlépe utajeným tajemstvím totálního úspěchu" (Waitley). Dále píše: Porozumět tomuto tajemství síly prožitku imaginace, je základem pro pochopení lidského chování". (Waitley, "Seeds"). Namísto obav, ta skutečnost že můžeme být totálně podvedeni vlastní imaginací, je ve skutečnosti veliká výhoda, protože to znamená že můžeme "nacpat" do našeho podvědomí jakýkoliv sen či ambici - ať už jakkoliv přehnanou - a fantazie se promění ve skutečnost, protože mysl nezná žádný rozdíl, "(pozn.:Logika, kterou nechápu!).
Psychologie "vědecky" změnila okultismus v "průzkum vnitřního světa duše", "očistila" jej od démonů a skutečného zla, velmi pohodlně novými definicemi a přeměnila spiritualismus na pouhý mentální "výlet", prospěšný a předepisovaný některými formami psychoterapie a sebe-zlepšení. Teorie Caři Junga zajišťují údajné "vědecké interpretace", které vlastně zbaví okultismus mýtu. Tím ti, kteří toto praktikují jsou ujištěni, že místo spirituálních bytostí, jednají s pradávnými představami v "kolektivním nevědomí" (unconscious). Tento pohled dovoluje Jungiánskému analytikovi používat starodávné čarodějnictví pod psychologickými názvy.
Robert Ellis kritizuje transpersonální psychologii pro to, že přijala následující premisy: "Když se napojíme na transcendentální a také na zdroje vyššího vědomí, jsme schopní zázraků a magických výsledků.... My všichni máme v sobě Boha, který nám umožňuje abychom byli perfektní v odvracení nebezpečí a ve vlastním zázračném hojení".. ("Free Inquiry",1985).
"Pokřesťanštělá" verze tohoto psychologického šamanismu se nyní praktikuje v církvích "vnitřními hojiči" (inner healers) a křesťanskými psychology, kteří se pokouší skrze "aktivní imaginaci" "vidět" a "slyšet" Boží skutečnosti. Nechali se nachytat na prastarou, ale silnou lež -lež, která "funguje". Jako důsledek, velmi nebezpečné učení se šíří Křesťanstvím. Navrhuje, že "vidět" je vlastně klíčem k víře, a že se to dá uskutečnit v mysli. A cvičení v imaginaci - a speciálně visualizace jako nejmocnější forma - je oslavováno jako tajemství ke spirituálnímu růstu a k odpovědi na modlitby - a dokonce ke komunikaci s Bohem či s Kristem.
V racionálním světě byla imaginace vždy v kontrastu k realitě. Říkáme: To se nestalo, to jsme si jen představovali. Imaginace je v Bibli považovaná za nebezpečnou: "A Bůh viděl jak se rozmnožilo zlo člověka a že každý výtvor jeho mysli a srdce je zlo".. Pakliže položíme imaginaci a realitu na stejnou rovinu, zničíme význam obou slov! A když uděláme z imaginace něco, co nás přivede do přítomnosti Krista, snižujeme Křesťanství na úroveň fantazie!
Charles Finney varoval před tím, co nazval "Náboženstvím Imaginace": "Jednotlivci, oddělení od světa reality a žijící ve světech imaginace se stávají perfektními tvory imaginace... V každé době se lidé zamilovali do fikcí svých vlastních představ přes které doklopýtali až do pekla"..
(Mack R.Douglas, "Success Can be Yours", 1977).
83
SILA PŘEDSTAV.
Pochopitelně, legitimní použití imaginace a visualizace je příliš početné, než aby se všechna dala vyjmenovat. Je přece jasné, že upomenout si osobu, místo či událost z minulosti, zahrnuje mentální imaginaci - právě tak neškodnou (a někdy prospěšnou) jako použití představ, když si budete plánovat dům, který si chcete postavit. Právě tak není nic škodlivého v opakování si v mysli Školní úlohy či připravovat si řeč. Ale jakmile se začnete domnívat, že visualizace nějak vytvoří, či ovlivní vnější realitu - nebo že můžete takto učinit kontakt s Ježíšem, otevíráte se možnému démonickému vlivu.
Navíc, i když imaginace je z jedné strany normální částí života každého člověka, může se stát
extrémně nebezpečnou i bez okultního spojení, není-li prováděná střídmě. Ve své nejmírnější,
ale i tak problematické formě, mentální imaginace je prostředkem k úniku z nepříjemného
reálného světa do prostředí fantazií "vnitřního vesmíru", kde člověk vládne jako bůh nad
stvořením vlastní mysli.
Zde, v tomto tajuplném království, každý se může nechat svést stejným snem o božství, snem který svedl Evu.. Jako stvořitelé, si můžeme vytvořit ve své mysli jakékoliv "herecké obsazení", s námi jako hrdiny či hrdinky v hlavních rolích. Naše nejvyšší ambice mohou být uskutečněné jak si visualizujeme sebe ve fantastických situacích a hrdinských dobrodružstvích, které se nám v reálném životě vyhýbají. A tak se stáváme "tvůrci" vlastního sebeklamu...
Zatím co imaginární "výlety" mohou být normální a někdy i pomocí pro malé děti, stávají se vážným symptomem když, jak tak dorůstají, pokračují v těchto dětských fantaziích - nyní ale aby unikli skutečnému světu. Psychologové používají fantazii pro dospělé aby překonali strach a různé fobie "vnitřní hojiči" zase aby změnili postoj k bolestným vzpomínkám a motivačně/úspěchoví experti pro positivní mentální postoj a pro ustavení cílů. Zdůvodněním tohoto je názor, že visualizovaný a implantovaný cíl v podvědomí, způsobí, že člověk učiní kroky potřebné k dosažení cíle.
"Jsme schopní aktivně visualizovat a vytvořit svou budoucnost" prohlašuje vedoucí křesťanský vědec behaviorismu (Waitley. "Seeds") Pokračuje: Co "vidíte", to dostanete. Naše výkony a naše chování v životě nejde podle reality, ale podle našeho pojímání reality! A tak my můžeme změnit všechno fantazírováním vlastní reality. V populární knize "úspěchu" autor navrhuje: Vytvořte si mentální obraz toho, čeho toužíte dosáhnout. Postavte se do středu tohoto obrazu. Prožijte pocity té chvíle! Přimějte se použít všechny vaše smysly. Cit, zrak, chuť, čich a sluch... Dejme tomu, že je to nový dům. Očima mysli nakreslete všechny detaily... To jste vy, který stojí na dvorku vedle nového Mercedesu. Čí je ten Cadilac, vaší ženy? .... Je to vaše už v okamžiku vaší visualizace a uvědomte si, že úsilí o získání toho, může být příjemnější, než to žít... Mysli na to několikrát každý den. Brzy budou všechny tvé síly koncentrované na dosažení toho, co si přeješ.... (Mack R. Douglas. "Success Can Be Yours", 1977).
Zatím co nějaká ta "motivační" pravda v tom je, fantazie není branou do reality, a kultivace mentálních představ není nevinné cvičení. I když dáme stranou okultní napojení, osoba aby cvičila tuto techniku, sen úspěchu se musí stát posedlostí či mánií, která neustále zaměstnává mysl Křesťana materialistickým cílem. A člověk snadno upadne do klamu a věří, že skutečně tvoří to, co si visualizuje. V jednom úvodu v jeho "Possibilities" magazínu, Robert Schuller píše: Jak tak jezdím kolem světa a potkávám úspěšné, dynamické lidi, stále znovu objevuji jeden rys, který mají společný. Ti skutečně úspěšní lidé dosahují svých cílů pomocí visualizace. Oni si ve skutečnosti zobrazují - většinou v detailech - materiální, fyzické, a nebo spirituální cíle, které chtějí dosáhnout. "To "Já", které vidím, je to "Já", které bude"... Zobrazení sama sebe jako úspěšného člověka, kterým chceme být, je prvním krokem k tomu cíli. Positivní imaginace je první krok".
POKŘEŠŤANŠTĚNÍ OKULTISMU?
Křesťanský vedoucí píše o "promítnutých představách, jako o základním zákonu mysli", jako by byly jak biblické i vědecké, a tvrdí, že "tato technika je efektivní v téměř každé důležité sféře života. Peale, "Imaging"). Skutečnost, že něco produkuje zdánlivě dobré výsledky není ještě důvod pro Křesťana, aby to přijmul nebo praktikoval. Představte si korpulentního Křesťana, jak hubne tím, že se bude visualizovat jako štíhlý člověk. Naše oči jsou tím odvrácené od Krista
84