Zdroj neviem momentálne nájsť. Ak si však skopírujete isté nezameniteľné fragmenty a vložíte ich o vyhľadávača , iste Vám zdroj nájde.
Tento text odporúčam všetkým, ktorí hľadajú ...
4. Písmo svaté
4.1. Všeobecný úvod do Písma svatého
4.1.1. Co je to vlastně Bible?
Na začátku našich úvah o Bibli je třeba si nejprve vymezit, co vlastně tímto slovem rozumíme. V předcházející kapitole o zjevení jsme už mnohokrát hovořili o Písmu svatém jako o souboru knih, ve kterých prvotní Církev rozpoznala Ježíšovo učení. Než se však začneme v následujících kapitolách zabývat teologickými otázkami biblistiky (teol. disciplina, zabývající se Biblí), je nutné, abychom si o Bibli pověděli základní údaje.
Jak vlastně vzniklo samotné slovo Bible? Od 4. tisíciletí př. Kr. leželo na fénickém pobřeží kvetoucí město, které zbohatlo především svým obchodem papyrem, vynikajícím materiálem starověku, používaným na psaní. Egyptsky se toto město nazývalo Gubla, řecky Biblos. Jméno tohoto města nakonec dalo řečtině slovo, označující knihu nebo knížku (biblion, pl. biblia). Tedy samotný termín bible, používaný téměř ve všech jazycích, vlastně znamená knížky. Poprvé tohoto termínu použil sv. Jeroným (340-420) pro označení Písma svatého, což je další termín pro označení sbírky biblických knih, mající svůj podkladv přímo v biblickém textu (srv. 1Kron 15,15).
Písmo svaté dále nějakým způsobem dělíme. Už jste si asi všimli, že často hovoříme o Novém a Starém zákonu. Starý zákon (ve zkratce SZ) označuje sbírku posvátných židovských knih, které vlastně zaznamenávají zkušenosti vyvoleného národa s Hospodinem, Bohem jejich otců. Jsou to knihy, drahé židovskému lidu, ve kterých se stáváme svědky úžasného dobrodružství na cestě rozpoznávání Božího zjevení. Ústřední myšlenkou těchto knih je připravit vyvolený národ a skrze něj všechno lidstvo na onu plnost času, ve které se Bůh v Ježíši Kristu stane člověkem. Plán spásy ve Starém zákoně byl zaměřen především k tomu, aby připravoval, proroky ohlašoval a různými předobrazy naznačoval příchod Krista a mesiášského království. Úměrně ke stavu lidstva před obdobím spásy obnovené Kristem zpřístupňují knihy Starého zákona všem poznání Boha i člověka a ukazují, jakými způsoby jedná spravedlivý a milosrdný Bůh s lidmi (Dei Verbum 15). Koncilní dokument dále poznamenává, že v těchto knihách nalezneme i věci nedokonalé a dočasné, přesto však ukazují skutečný záměr Boha s člověkem. Jsou to knihy přípravy na příchod Božího Syna, vyjadřují vznešené nauky o Bohu a je v nich ukryto tajemství naší spásy, proto je i křesťané přijímají s úctou a vidí v nich knihy posvátné (srv. Dei Verbum 21).
Zatímco Starý zákon obsahuje 45 knih (toto číslo je uváděno různě, později poznáme proč), je Nový zákon (ve zkratce NZ) početně podstatně menší. Obsahuje jen 27 knih, z nichž rozsahem vynikají především 4 evangelia, zatímco ostatní knihy jsou převážně tvořeny apoštolskými listy. Jestliže Starý zákon jsme nazvali přípravou na příchod Krista především v jeho prorockých knihách, pak Nový zákon je naplněním těchto Božích příslibů, daných Abrahámovi a jeho potomkům. Jestliže o starozákonních knihách jsme tvrdili, že v nich nalezneme věci dočasné a nedokonalé, pak tyto knihy nám podávají definitivní pravdu Božího zjevení (srv. KKC §123). Z moudrého Božího rozhodnutí potvrzují tyto spisy poselství o Kristu Pánu, postupně více objasňují jeho pravé učení, hlásají spásonosnou sílu Kristova božského díla, vypravují o počátcích Církve a o jejím podivuhodném rozšíření a předpovídají její slavné dovršení (Dei Verbum 20).
Svatý Augustin říká, že Bůh ve své moudrosti určil, aby Nový zákon byl ukryt ve Starém a Starý zákon byl zjevný v zákoně Novém.
Označení Starý a Nový zákon není však jediné, se kterým se můžeme setkat. Podle mínění některých teologů je daleko vhodnější používat termínu Stará a Nová smlouva, neboť výraz „smlouva“ daleko lépe vystihuje vztah mezi Bohem a člověkem, než termín „zákon“. A opravdu, v celé Bibli se setkáváme se smlouvou, kterou Bůh uzavírá se svým lidem nejprve na hoře Sinaj prostřednictvím svého služebníka Mojžíše a která se naplňuje ve smlouvě nové a věčné, uzavřené skrze utrpení, smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista.
Abychom se v biblickém textu snadno orientovali, používáme jeho dělení na kapitoly a verše. V současnosti používané dělení Písma na kapitoly vzniklo v první polovině 13. století (canterburský arcibiskup kardinál Štěpán Langton roku 1226) a rozdělení kapitol na verše vzniká nejprve u Starého zákona (Santos Pagnio OP roku 1528) a o dvě desetiletí později také u Nového zákona (pařížský knihtiskař Robert Etienne roku 1551).
Je-li v Bibli více knih stejného názvu, používáme číslo knihy před jejím názvem. Např. označení Lk 5,9 značí pátou kapitolu Lukášova evangelia, devátý verš, naproti tomu označení 2 Sam 5,1 znamená 2. Samuelovu knihu, první verš páté kapitoly.
4.1.2. Kristus - jediné slovo Písma svatého
V kapitole o zjevení jsme poznali, že Bůh se zjevoval svému lidu ve Starém zákoně především skrze události, kterými svůj národ vedl a skrze slova svých proroků. Jestliže toto zjevení bylo částečné a nedokonalé, pak se úplně a dokonale zjevil ve svém synu Ježíši Kristu, když v něm naplnil dávná zaslíbení, daná Abrahámovi a jeho potomkům. Jestliže Bible je „dopisem“ Boha lidem, zastoupených vyvoleným národem, pak je možné ji nazvat „Božím slovem“. Později poznáme, až se budeme zabývat tajemstvím Krista, že on je Slovem Boha, které se v plnosti času stalo člověkem a přebývalo mezi námi (srv. Jan 1,14). Apoštol Jan píše v úvodu svého evangelia:
Na počátku bylo Slovo,
to slovo bylo u Boha,
to slovo bylo Bůh.
To bylo na počátku u Boha.
Všechno povstalo skrze ně
a bez něho nepovstalo nic, co jest.
A slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.
(Jan 1,1-3,14)
Poznali jsme, že veškeré spisy Starého zákona připravují Izraelity na příchod Mesiáše, na onu plnost času, ve které se Bůh stane Emanuelem - Bohem uprostřed nás. Celé dějiny spásy doby starozákonní jsou obdobím přípravy na tuto vrcholnou událost lidských dějin, kdy Bůh vstoupí do prostoru a času, aby vyslovil své jediné Slovo. Bůh ve všech slovech Písma svatého nevyslovuje nic jiného než jen jedno Slovo, své jediné Slovo, v němž se sděluje naprosto celý (KKC §102, srv. Žid 1,1-3).
A svatý Augustin ke vztahu Krista a Písma podotýká: Uvědomte si, že je to jedno a totéž Slovo, které se rozprostírá po celém Písmu svatém, a že je to totéž Slovo, které zaznívá v ústech všech svatých spisovatelů; to Slovo, které, poněvadž bylo na počátku Bůh u Boha, nemá zapotřebí slabik, protože nepodléhá času (srv. sv. Augustin: Ennaratio in psalmos 103,4,1).
Církev neustále nachází v Písmu svatém svou potravu a svou sílu: vždyť v něm nepřijímá jen pouhé lidské slovo, ale Boží slovo, jímž skutečně je. V posvátných knihách totiž Otec, jenž je na nebesích, s láskou vychází vstříc svým dětem a rozmlouvá s nimi (srv. Dei Verbum 21; 1 Sol 2,13).
Jsou to na začátek jistě těžké úvahy. Spoustě věcí ještě nerozumíme, jednotlivé termíny neznáme, ale pojďme dál a podívejme se na to, jak je to možné, že v Bibli zaznívá opravdu Boží slovo. Vždyť knihy, které ji tvoří, přece vznikly v určitých obdobích, nesou mnohdy až příliš pečeť lidského autora, ať už se jedná o jazykovou nedokonalost nebo o poplatnost prostředí, ve kterém vznikly. Co tedy s tím?
4.1.3. Kdo je tedy autorem Bible?
Na tuto otázku v podstatě nelze jednoduše odpovědět. Odpovíme-li Bůh, odpovídáme dobře, poněvadž Bible je přece dopisem Boha lidem. Odpovíme-li člověk, pak odpovídáme rovněž dobře, poněvadž u některých, především novozákonních spisů, dokonce známe autora. Co tedy s tím?
Představme si sekretářku ředitele podniku. Ředitel chce poslat nějaký dopis, jde a všechny myšlenky nejprve zhruba sekretářce sdělí. Ta potom sedne a dopis napíše. Obsahuje všechny myšlenky, které ředitel chce dopisem sdělit, možná jsou v něm použity i oblíbené ředitelovy fráze. Je ale samozřejmé, že je to především sekretářka, která dopisu vtiskne svoji osobitou vyjadřovací schopnost. Neumí-li pravopis, udělá v něm i chyby, je-li mistryní jazyka, bude její dopis radost číst. Ředitel pak napsaný dopis podepíše a svým jménem odešle třeba na ministerstvo. Co myslíte, co si bude ministerský úředník myslet o autorství dopisu? Dostal ho od ředitele nebo od sekretářky?
Tímto přirovnáním jsem chtěl přiblížit teologický termín inspirace (z lat. in-spíró = vdechuji), který popisuje právě ono autorství Boha i člověka. Říkáme, že biblický text je inspirovaný, že jeho autorem je Bůh i člověk zároveň. Ubezpečuje nás o tom nejen učitelský úřad Církve, o němž už něco málo víme, ale především samo Písmo svaté a pozdější tradice.
Co bylo Bohem zjeveno a je v Písmu svatém obsaženo a vyjádřeno, bylo zaznamenáno z vnuknutí Ducha Svatého. Svatá matka Církev totiž považuje podle apoštolské víry všechny knihy jak Starého, tak i Nového zákona se všemi jejich částmi za posvátné a kanonické, protože jejich původcem je Bůh, neboť byly sepsány z vnuknutí Ducha svatého (srv. Jan 20,31; 2Tim 3,16; 2Petr 1,19-21; 2Petr 3,15-16), a jako takové byly Církvi předány (I. vat. koncil: věroučná konstituce Dei Filius, kap.2). K sepsání posvátných knih si však Bůh vybral lidi a použil jich s jejich schopnostmi a silami, působil v nich a skrze ně, aby jako praví autoři zapsali všechno to a pouze to, co on chtěl (srv. Pius XII. encyklika Divino afflante Spiritu).
Papež Pius XII. nám tedy vyčerpávajícím způsobem vysvětlil, jak je to se spoluprací Boha a člověka jako autorů Písma. Bůh jako hlavní autor používá schopnosti svatopisce, jenž je jako lidský autor nástrojem, povznáší je a používá k tomu, aby svatopisec správně pochopil, vhodně zapsal a vyjádřil to a jen to, co Bůh chce svému lidu sdělit. Člověk jako tvor je tedy schopen zachytit slovo svého Tvůrce. Nejdokonaleji vyjádřil skutečnost inspirace opět Tomáš Akvinský v nauce o instrumentální kauzalitě (srv. STh II, 2, 171-174).
Pochopit skutečnost inspirace je jistě velmi náročné. Je však třeba se především vyvarovat extrémních názorů, které jednoho autora vyzdvihují na úkor druhého. Buď ponižují člověka na pouhý nástroj, jako je třeba psací stroj a inspiraci tak zaměňují za diktát Boha člověku, nebo vyzdvihují lidské autorství Bible a Boha degradují do role pozdějšího schvalovatele. Oba extrémy jsou nesprávné a hrubě zkreslují fakt inspirace. Bůh jako hlavní autor však ponechává člověku svobodu, jeho nadání, mentalitu i výrazové prostředky. Bohem vnuknuté pravdy tito autoři zaznamenávají tak, jak dovedou, poplatni svému okolí i době. Tak se v Písmu setkáváme s texty, prozrazujícími vysokou jazykovou i kulturní úroveň autora (např. Lukášovo evangelium), s texty zaznamenávajícími věrně historické události nebo naopak s příběhy, o jejichž historické hodnověrnosti lze vážně pochybovat. Je tedy snad jasné, že argumentovat proti Božímu autorství a teologické pravdivosti Bible historickými nebo přírodovědnými nesrovnalostmi je krajně nesmyslné.
4.1.4. Duch Svatý je vykladačem Písma
Mnozí z vás si jistě v tuto chvíli pomyslí, že musí být těžké Písmo svaté číst. Knihy, vzniklé před několika tisíci lety v naprosto odlišném kulturním prostředí, mají číst lidé naší doby, mají jim porozumět a nechat svůj život těmito texty proměnit. Vždyť, jak už víme, jsou to slova samotného Boha a tak bychom se měli těmto slovům naučit naslouchat a především jim rozumět.
Kdysi dávno, prvního dne po sobotě se dva z Ježíšových učedníků ubírali do vsi jménem Emauzy. Byla právě velikonoční neděle, den, ve kterém se rozkřiklo po Jeruzalémě, že Kristus, v pátek předtím ukřižovaný a pohřbený, není v hrobě a vstal z mrtvých. Tihle dva učedníci na cestě o tom všem rozmlouvali. V hlavě měli úžasný zmatek, byli plni zármutku, když se k nim pojednou připojil sám Zmrtvýchvstalý, ale oni nepoznali, že je to on. Rozmlouvali společně o všech těchto událostech a Ježíš se jim snažil ukazovat místa z Písma, která se na něho vztahovala. Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma.
Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál. Oni však ho začali přemlouvat: Pane, zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje. Vešel tedy a zůstal s nimi. Když byl spolu s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. Tu se jim otevřely oči a poznali ho, ale on zmizel jejich zrakům. Řekli si spolu: Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma? (Lk 24, 13-35)
Už jsme si mnohokrát ukázali, že křesťanská víra není náboženstvím mrtvé knihy, že Církev není archívem, ale živým společenstvím, které naslouchá živému Bohu (srv. sv. Bernard z Clairvaux: Homilia super missus est). Je proto nezbytné, aby Kristus, věčné Slovo živého Boha, nám skrze Ducha Svatého otevřel mysl, abychom rozuměli Písmu (KKC § 108).
Protože však Bůh mluví v Písmu svatém prostřednictvím lidí lidským způsobem, musí vykladač Písma svatého, chce-li pochopit, co nám chtěl Bůh sdělit, pozorně zkoumat, co měli svatopisci skutečně v úmyslu vyjádřit a co chtěl jejich slovy zjevit Bůh (Dei Verbum 12). Abychom pochopili záměr svatopisců, je nutno brát v úvahu poměry v jejich době i jejich kulturu, literární druhy tehdy užívané, způsob chápání, vyjadřování a vyprávění obvyklý v jejich době (KKC § 110).
Víme, že tutéž událost popíše jinak policista, který se na ní dívá jako na zločin, jinak novinář a jinak básník. Vykladač Písma (exegeta, exegeze je součást biblické vědy, zabývající se výkladem Písma) musí právě tyto původní literární druhy mít na zřeteli. Jinak totiž podávají a vyjadřují pravdu texty v různém slova smyslu historické, jinak texty prorocké nebo básnické, ještě jinak další druhy slovního projevu (Dei Verbum 12).
Abychom totiž správně pochopili, co chtěl autor posvátného textu písemně vyjádřit, je třeba pozorně přihlížet k tehdejším vžitým způsobům myšlení, řeči a vyprávění, jaké byly běžné v jeho době, i ke způsobům, kterých se tehdy obvykle užívalo při vzájemném styku mezi lidmi (Dei Verbum 12). Koncilní dokument správně také připomíná, že Písmo svaté se má číst a vykládat v témž Duchu, ve kterém bylo napsáno (Dei Verbum 12). V zájmu skutečného vystižení smyslu Písma je třeba přihlížet především k jednotě celého Písma, mít na zřeteli živou tradici celé Církve a analogii víry (srv. Dei Verbum 12). Je naprosto nesprávné vytrhovat z Písma jednotlivé citáty a dokazovat jimi určité věci. Musíme mít vždycky na paměti celek Božího slova a nezapomeňme, že toto slovo nezaznívá jen skrze Písmo, ale skrze celou živou tradici živé Kristovy Církve.
Zabývat se podrobně jednotlivými smysly Písma přesahuje rámec těchto skript. Připomeňme si však, že v Písmu nalezneme snad opravdu všechny literární druhy včetně milostné poezie (Píseň písní). V textech se často setkáváme s podobenstvími (zejména Ježíš vyučuje svoje učedníky tímto způsobem), s bajkami (Jótamova bajka, srv. Sd 9, 16-21), s příslovími nebo hádankami. Velikého významu dosahuje v Bibli především symbolika a to zvláště symbolika číselná, symbolika jmen, která vždy vyjadřují nějakou hlubokou pravdu (např. Abrahám znamená „Otec množství“, Šalomoun „kníže pokoje“, Ježíš „Bůh je spása“ ap.). Zvláště zajímavá je symbolika číselná, kterou často využívá židovská mystika - kabala (tradice, z hebr. kabbalá = předávání, dědictví, odtud i slovo kabel).
Mnohdy už dnes těmto symbolům nerozumíme (např. vysoký věk biblických postav, zejména patriarchů), mnohdy je ale jejich význam podnes platný. Uveďme si některá čísla, jejichž symbolika nás bude provázet stále:
Číslo 3 je božské číslo, číslo 4 je číslo světa, vyjadřující pozemskost, číslo 7 znamená plnost dokonalosti, požehnání. Číslo 10 používá Bible pro počet dějinných období, číslo 12 označuje plnost potomstva a konečně číslo 40 označuje lhůtu, čas zkoušky, pokání nebo trestu.
V Písmu svatém se tedy projevuje, vždy bez porušení Boží pravdy a svatosti, podivuhodná blahosklonnost věčné Moudrosti, abychom poznali nevýslovnou Boží dobrotivost a jak Bůh přizpůsobil svou řeč z ohledu na naši přirozenost (Sv. Jan Zlatoústý). Boží slova totiž, vyjádřená lidskými jazyky, se připodobnila lidské mluvě, jako se kdysi Slovo věčného Otce stalo podobným lidem, když na sebe vzalo slabé lidské tělo (srv. Dei Verbum 13). Bůh je totiž obdivuhodně vynalézavý, když promlouvá k nám lidem, trpělivý a plný láskyplného pochopení pro omezení, daná naší přirozeností.
4.1.5. Co je vlastně součástí Písma?
Možná si ještě vzpomenete, že jsem v kapitole 4.1.1. napsal, že Starý zákon obsahuje zpravidla 45 knih. Jak je to možné? To nedovedeme spočítat, kolik knih v Bibli máme nebo není tak úplně jasné, co vlastně do Písma svatého patří?
Apoštolská tradice umožnila Církvi rozlišit, které spisy měly být pojaty do seznamu svatých knih. Tento úplný seznam se nazývá kánon, říká florentský koncil (1442). Co je to tedy kánon? Zmiňovaný koncilní dokument říká, že je to seznam svatých knih. Slovo samotné původně označovalo rákos nebo dřevěnou hůlku, sloužící jako míra. Později použili církevní otcové tento termín pro normu víry a poněvadž Písmo je psanou normou víry, stalo se toto slovo i normou toho, co do Písma patří a co ne. Biblický kánon je tedy sbírka Bohem inspirovaných knih, od Církve za inspirované uznaných a přijatých jako neomylné pravidlo víry. Vidíme tedy, že pojem kanoničnosti a inspirovanosti nějaké knihy se neztotožňuje. Církev v některých knihách rozpoznala způsobem, který jsme si už popsali, že obsahují Boží slovo, že jsou inspirované. Jestliže tyto knihy Církev přijala do kánonu Písma svatého, říkáme, že knihy jsou kanonické. Víme, že jedině Církev může v posvátném textu „odhalit“ jeho inspirovanost, kanoničnost mu dá jen absolutní autoritu vzhledem k víře a zaručuje jeho inspirovanost. Jinými slovy: mohou být inspirované texty, které nejsou součástí Písma (např. nám dnes neznámý Pavlův list Laodicejským), ale nemohou existovat kanonické knihy, které by nebyly inspirované. Kanoničnost je tedy spíše právní pojem, vyjadřující vztah textu k Církvi na základě faktu, že je to text Bohem inspirovaný.
4.1.6. Palestinský a alexandrijský kánon
Nejprve se podíváme na formování starozákonního kánonu. Židovská Bible se skládá ze třech částí: Zákona nebo-li Thóry, Proroků (Nebiím) a Spisů (Ketubím). Nejvýznamnější součástí jsou knihy Zákona, který Izraeli dal podle tradice Hospodin skrze Mojžíše na Sinaji. Zákon nebo-li Thóra („ukazatel cesty“) se dělí na tzv. pět Mojžíšových knih (Pentateuch). Nevíme, jakým způsobem se tento, tzv. palestinský kánon vytvořil, jisté však je, že až do 1. stol. nemáme žádné oficiální rozhodnutí. Z dějin izraelského národa už víme, že část Židů se z Babylónu nevrátila zpět, ale vytvořila různé kvetoucí obce. Jednou z nich bylo i významné egyptské město Alexandrie, kde se vytváří záhy významná židovská komunita. Tady vzniká mezi 3. a 2. stoletím př. Kr. řecký překlad Písma, tzv. Septuaginta (překlad sedmdesáti, dále jen LXX) pro Židy v diaspoře, kteří už neumějí hebrejsky. Tento překlad se nejen šířil, ale časem se k němu přidávají další spisy, vznikající už v řečtině, které jsou Židům v Palestině neznámé. Vzniká tedy určitý rozdíl mezi tzv. palestinským kánonem a kánonem alexandrijským, který obsahuje oproti palestinskému cosi navíc.
Po pádu Jeruzaléma se Židé vracejí k Písmu jako jediné jistotě svého života a záruce národní integrity. Kolem roku 90 po Kr. se schází v přístavním městě na severu Palestiny Jabně židovská velerada, aby do kánonu posvátných knih definitivně zařadila jen tzv. palestinský kánon (rabíni se shodli na dvou podmínkách, které musel text splňovat: tzv. klauzule Ezdrášova a hebrejský původ knihy). Prakticky to znamená, že nové řecké spisy zařazené do LXX nebyly přijaty. To už je ale doba intenzivního růstu mladé Církve, která se šíří po celé Římské říši a tudíž používá ve své bohoslužbě i ve svém životě Septuagintu. Řečtina je v té době rozšířeným jazykem, kterým se běžně hovoří a tak řeckému překladu Písma všichni rozumějí.
V té době se také formuje sbírka evangelií, apoštolských listů a ostatních novozákonních spisů, jak jsme si to již popsali. Ale poněvadž Nový zákon je vlastně záležitostí jen rodící se Církve, není formování jeho kánonu tak zajímavé. Podstatně složitější je osud starozákonního kánonu. Knihy, které jsou jen součástí Septuaginty (a nemají tudíž svůj palestinský, hebrejsky psaný protějšek), nazýváme knihami deuterokanonickými (druhokanonickými). Až do 3. století celkem neexistovaly problémy, později však, se stále intenzivnějšími styky starověkých křesťanských otců se Židy, se začínají vynořovat problémy s rozdílem židovské Bible a Starého zákona křesťanů. Židé neuznávají inspirovanost těchto deuterokanonických knih a mladá Církev ji naopak hájí. Roku 419 synoda v Kartágu prohlašuje i tyto sporné knihy za kanonické, později tento závěr potvrzují i další synody (setkání biskupů určité oblasti), včetně Florentského koncilu roku 1441. Definitivní tečku za starozákonním kánonem dělá Tridentský koncil ve své konstituci Sacrosancta (8.4.1546), kterou potvrzuje alexandrijský kánon za autentický kánon starozákonních knih. Tento koncilní dokument také vyhlašuje celý kánon Písma svatého, tak, jak ho užíváme podnes.
Znamená to tedy, že Židé mají méně knih Starého zákona než křesťané. Ale ani křesťané nejsou v přístupu ke stz. kánonu jednotní. Když došlo k tzv. velkému západnímu rozkolu, neuznal Martin Luther jako duchovní vůdce reformačních církví deuterokanonické knihy Starého zákona a nepřijal je. Proto dnes církve, vzešlé z reformace, nepoužívají deuterokanonické knihy a nazývají je apokryfy (z řec. apokryphós = skrytý, podvržený, nepravý). Naproti tomu v katolickém a pravoslavném prostředí nazýváme apokryfními ty knihy, které nebyly nikdy do Bible zařazeny, tedy knihy, které za posvátné nepovažují ani Židé. Apokryfy jsou důležitými dokumenty své doby, často nám ukazují víru jejich autorů a poskytují cenný obraz prostředí, ve kterém vznikly. Vznikají jak v židovském, tak v křesťanském prostředí a je jich velké množství. Protestanté (tzn. reformační církve) říkají těmto knihám pseudoepigrafy, aby je odlišili od knih deuterokanonických. Mezi nejznámější apokryfy doby starozákonní patří např. Kniha jubilejí, vyprávějící o událostech Geneze, Aristeův list, který nám popisuje zázračný vznik Septuaginty, Nanebevzetí Mojžíšovo, Kniha Henochova nebo doplňky knih kanonických, jako 3. a 4. Ezdrášova či 3. kniha Makabejská. Většina apokryfů vzniká krátce před Kristem nebo v době intertestamentální („mezi zákony“).
4.1.7. Nejstarší rukopisy Písma
Jak je to vlastně s biblickým textem? Jisté je, že nemáme k dispozici originál ani jediné biblické knihy. Neznáme rukopisy svatopisců a tak jsme odkázáni jen na opisy těchto knih, vzniklé v různých dobách a samozřejmě i v různé kvalitě. Je nesnadné sledovat dějiny biblického textu a rozhodně to přesahuje rámec tohoto skripta. Časově nejstarší jsou židovské svitky, z nichž nejvýznamnější jsou svitky od Mrtvého moře, biblické rukopisy z Kumránu. Beduínský chlapec, Muhamad ed Díb v roce 1947 nalezl náhodou v jedné z jeskyň u Mrtvého moře zvláštní, asi 60 cm vysoké nádoby, plné svitků s texty Písma. Zanechali je tu eséni, židovská komunita, o které jsme si již říkali, při útěku před Římany v letech 66-68 po Kr. Archeologové postupně v této lokalitě objevili obrovské množství svitků, které převážně obsahují text Písma svatého a jeho výklad, psaný hebrejským kvadrátním písmem na kůži. Doba jejich vzniku se datuje mezi 3. stol. př. Kr a 1. stol. po Kr. Mezi nejznámější nálezy patří kompletní kožený svitek s textem proroka Izaiáše, dlouhý sedm metrů, sešitý ze sedmnácti kusů kůže. Podobné židovské rukopisy byly v letech 1963-4 nalezeny na Masádské skále, pevnosti nám dobře známého Heroda Velikého, kde se do roku 73 po Kr. bránila římské přesile skupina Židů. Zde stojí za povšimnutí zlomek hebrejského textu knihy Sirachovcovy, pocházející z 1. pol. 1. stol. př. Kr., tedy přibližně z doby vzniku této knihy.
Význam těchto rukopisů pro biblickou vědu je veliký. Uvážíme-li, že kodexy, obsahující text Starého zákona, ze kterých čerpáme pro dnešní kritická vydání Bible, vznikající o několik set let později než tyto svitky, obsahují přesně týž text, je to nejen důkaz obrovské úcty celých generací k posvátnému textu, ale i obdivuhodné Boží péče o slovo, které má všem věkům zvěstovat Boží lásku. Na tomto místě je nutné se zmínit i o práci masoretů (tradentů), kteří v průběhu 6. – 10. stol. fixovali původní hebrejský text Písma sv. Vymysleli komplikovanou soustavu masory (podání, dosl. ohrada), spočívající v rozsáhlém aparátu jednoznačně vymezujícím posvátný text. Součástí masory bylo především jednoznačné čtení samohlásek zaznamenaných pod nebo nad textem soustavou teček a čárek (které hebrejština běžně nezapisuje), dále interpunkce a přízvuků.
Kodexy (lat. „kmen stromu“) jsou na rozdíl od svitků předchůdci pozdějších knih, jsou složeny z listů papyru (šáchor papirodárný, cyperus papirus je zvláštní rákosovitá rostlina, rostoucí v deltě Nilu, dnes vzácná. Z dužniny lodihy se speciální technologií získal psací materiál, který v příhodných pouštních podmínkách vydrží i tisíciletí), později, zejména významnější, z drahého pergamenu (podle maloasij. města Pergamon, zvláštním způsobem upravená oslí, kozí nebo ovčí kůže, nejkvalitnější, ale značně drahý psací materiál). Kodexy vznikají od 2. stol. po Kr., většina biblických kodexů je však mladšího data. Ze 2. pol. 4. stol. pochází tzv. Kodex sinajský (), objevený v letech 1844-59 německým badatelem Konstantinem von Tischendorfem v klášteře sv. Kateřiny na Sinaji, dnes uložený v Londýně. Ze 4. stol. pochází Vatikánský kodex (B), původem z Alexandrie. Je považován za nejstarší a nejlépe dochovaný řecký rukopis. Téměř celý Starý i Nový zákon obsahuje Alexandrijský kodex (A), pocházející z Egypta z konce 5. stol. a uchovávaný dnes v Londýně.
Zatímco u starozákonních textů nemají nalezené svitky větší význam pro dataci vzniku textu, u novozákonních spisů je tomu naopak. Tak např. u Janova evangelia se odborníci domnívali, že v dnešní redakci vzniklo až v polovině 2. století, dokud nebyl britským vědcem Johnem Rylandsem nalezen zlomek papyru s úryvkem Janova evangelia, jehož vznik klademe do období před rokem 125. Je to dnes nejstarší rukopis Nového zákona, možná jeden z jeho prvních opisů.
4.1.8. Překlady Písma
Seznámili jsme se již s několika nejstaršími rukopisy Písma, které jsou napsány především v hebrejštině (svitky z Kumránu) nebo v řečtině (většina papyrů a kodexů). Ale už od dávných dob vznikaly překlady Písma, především v době, kdy lidé přestávali rozumět původním biblickým jazykům, starozákonní hebrejštině nebo novozákonní řečtině. S jedním takovým překladem, řeckou Septuagintou, jsme se již seznámili. Apokryfní Aristeův list nám vypráví o zázračném vzniku tohoto překladu za egyptského krále Ptolemaia II. Filadelfa (285-246 př. Kr.). Sedmdesátdva (odtud Septuaginta znamená překlad sedmdesáti, jednalo se o šest učenců z každého kmene) židovských učenců překládalo na ostrově Faros sedmdesátdva dní Písmo a když po těchto dnech porovnali svoje překlady, zjistili, že jsou totožné. My však už víme, že vznikla mnohem prozaičtěji v alexandrijské židovské komunitě mezi 3. a 2. stoletím pro Židy, kteří už neuměli hebrejsky. Septuaginta však přes svoji vysokou jazykovou i teologickou úroveň obsahovala určité nepřesnosti, které se snažily odstranit pozdější, už v našem letopočtu vznikající překlady. O grandiózní dílo se pokusil Origenes, když sestavil tzv. Hexaplu (poč. 3. stol.). Jednalo se o šestisloupcové dílo, přičemž každý sloupec obsahoval jednu verzi biblického textu (Septuagintu, tzv. Aquilův překlad, Thedotionův překlad apod.). Dílo, ač vědecky dokonalé, nemělo pro svůj rozsah šanci na úspěch; jediný exemplář, uchovaný v Caesareji, roku 638 beze stopy zmizel.
Septuaginta se stala Biblí mladé Církve, snad i proto se od jejího (tzv. alexandrijského kánonu) židovská synoda v Jabně distancovala. Pro Církev měla Septuaginta vždy velký význam, byť ji později zastínil další geniální překlad, Jeronýmův latinský překlad, Vulgáta („obecná“, název se začíná prosazovat teprve ve 12. stol.).
Sv. Jeroným (340-420) patří k největším biblistům všech dob. Pocházel ze Stridonu v Dalmácii, po studiích Římě, Trevíru, Akvileji a Cařihradě se stal papežským sekretářem. Na popud papeže Damase I. (366-384) provedl v letech 383-4 nejprve revizi do té doby používaného latinského textu evangelií, tzv. Vetus latina (jehož součástí je často uváděný překlad Itala): později se ujal překladu celé Bible. V té době však učinil nevídaný krok: roku 385 odešel do Betléma, seznámil se s posvátnými místy zaslíbené země a spolupracoval s předními rabíny při překladu starozákonních knih z původních jazyků, především z hebrejštiny. Nutno poznamenat, že úroveň Vulgáty je nejednotná; určité nedostatky se objevují především u knih deuterokanonických, ke kterým neměl Jeroným, jsa pod vlivem rabínů, přílišnou důvěru. Říká se, že deuterokanonickou knihu Tobiáš přeložil za jedinou noc. Obecně je ale úroveň Jeronýmovy latiny vysoká a Vulgáta se řadí k nejkvalitnějším překladům Bible. I proto se postupem času stala Vulgáta základním biblickým textem, používaným v Církvi.
Postupem doby prošla latinská Vulgáta mnoha recenzemi, které odstraňovaly chyby opisovačů (Biblia alcuini z doby Karla Velikého, Vulgata sixtina za papeže Sixta V. ap.), až ji Tridentský koncil vyhlásil v dubnu 1546 dekretem In super za dogmaticky autentický biblický text pro jeho téměř tisíciletou tradici v Církvi. Od té doby se latinský text Vulgáty stal v katolické Církvi textem normativním, sloužícím i pro překlady do národních jazyků.
V roce 1979 na podnět papeže Pavla VI. vychází opravený latinský text Vulgáty, tzv. Neovulgáta, která je dnes oficiálním biblickým textem Církve. Moderní biblistika se však vrátila k Jeronýmově praxi a současné překlady Bible vznikají z původních jazyků.
V našich zemích má obrovský význam nezachovaný staroslověnský překlad Písma, vytvořený slovanskými věrozvěsty, sv. Cyrilem a Metodějem. Je zajímavé, že naši předkové tak už v polovině 9. století měli k dispozici Bibli ve svém jazyce, zatímco velkým evropským národům se této pocty dostalo až později. Překlad se nezachoval, nicméně o jeho kvalitách vypovídá zachovaný Cyrilův předzpěv k čtveru evangelií.
Snad nejznámějším českým překladem je tzv. Bible Kralická neboli Kralická šestidílka (1579 - 1594), geniální dílo českých bratří. Starý zákon byl překládán z hebrejštiny a celý překlad svědčí o vysoké jazykové kultuře. Na katolické půdě vzniká o sto let později péčí tří jezuitů tzv. Bible svatováclavská, která svoji úrovní tvoří důstojný protějšek Bible kralické.
V současné době se u nás používá tzv. ekumenický překlad Písma, který je společným dílem autorů různých křesťanských církví, především však Českobratrské církve evangelické. Poprvé vyšel k 400. výročí Bible kralické v roce 1979 a od té doby se dočkal mnoha vydání.
Prošli jsme ve stručnosti nejdůležitější překlady Písma, jejichž znalost patří k základům všeobecného vzdělání. Jsou nejdůležitější svým významem, ale jsou na druhé straně nepatrným zlomkem dvoutisícileté historie biblických překladů.
4.2. Speciální úvod do starozákonních knih
4.2.1. Starozákonní kánon
Než se podíváme podrobněji na některé starozákonní knihy, bude nutné přesně vymezit, co tvoří součást Starého zákona. Již jsme uvedli, že Židé dělí svoji Bibli na Zákon, Proroky a Spisy. Alexandrijští Židé si Bibli rozdělili jinak a my jejich dělení používáme podnes:
Dějepisné knihy zahrnují 21 knih (Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium - pět knih Mojžíšových, tzv. Pentateuch; kniha Jozue, kniha Soudců, kniha Rút, dvě knihy Samuelovy, dvě knihy Královské, dvě knihy Kronik, kniha Ezdrášova a Nehemiášova, knihy Tobiáš, Judit a Ester a dvě knihy Makabejské).
Naučné knihy obsahují sedm knih (kniha Job, kniha Žalmů, kniha Přísloví, kniha Kazatel, Píseň písní, kniha Moudrosti a kniha Sirachovcova)
Prorocké knihy obsahují díla spojená se čtyřmi tzv. velkými proroky (kniha proroka Izaiáše, kniha proroka Jeremiáše, ke které se tradičně řadí kniha Žalozpěvů, kniha proroka Barucha, kniha proroka Daniela a kniha proroka Ezechiela) a s dvanácti tzv. malými proroky (Ozeáš, Joel, Ámos, Abdiáš, Jonáš, Micheáš, Nahum, Habakuk, Sofoniáš, Aggeus, Zachariáš a Malachiáš).
Dohromady je tedy starozákonních knih 46, počítáme-li samostatně knihu Jeremiášových Žalozpěvů a proroka Barucha, Jeremiášova žáka a jeho blízkého spolupracovníka.
Mezi deuterokanonické knihy patří: kniha Tobiáš, kniha Judit, kniha Moudrosti, kniha Sirachovcova, kniha Baruchova a obě knihy Makabejské. Deuterokanonických knih je tedy sedm a najdeme je pouze v katolických a pravoslavných vydáních Písma svatého.
4.2.2. Pět knih Mojžíšových
Mezi nejvýznamnější texty SZ patří bezesporu pět Mojžíšových knih, které Židé nazývají Thóra (z hebr. torah = zákon, nauka) a které tvoří základ jejich náboženského života a které pro ně mají větší závaznost než ostatní starozákonní spisy. V latinské Bibli jsou tyto knihy označeny jako Genesis (hebr. Beréší), Exodus (hebr. Šémót), Leviticus (hebr. Wajikkrá), Numeri (hebr. B'midbar) a nakonec Deuteronomium (hebr. D'várím).
První z těchto knih, GENESIS, nám ve svých prvních jedenácti kapitolách vypráví o počátcích světa a lidstva, o pádu člověka a o jeho dalších osudech. Nalezneme zde hluboké teologické výpovědi, kterými autor na úrovni své doby, ale přesto geniálním způsobem popisuje zkušenosti člověka s Bohem, který je Pánem a Tvůrcem nejen vesmíru, ale především člověka, kterému dává celou zemi a podřizuje mu všechno tvorstvo, aby ho člověk jménem Božím spravoval.
Lidská pýcha a touha být jako Bůh (srv. Gn 3,5) dovádí člověka k vzpouře proti Bohu, která vyúsťuje až v ztrátě Božího přátelství. Bůh však nepřestává toužit po záchraně člověka a nabízí mu stále znovu a znovu svoje odpuštění. Lidská zloba nachází svoje vyjádření v příběhu bratrovraždy, kdy Kain neváhá vztáhnout ruku a zabít vlastního bratra Ábela. Vrcholem biblických pradějin, jak toto období nazýváme, je příběh o potopě světa, ve které vystupuje spravedlivý Noe jako zachránce a vysvoboditel. Bůh ho včas varuje před svým záměrem zničit všechno svoje stvoření vodami potopy, neboť země je plná lidského násilí (Gn 6,13) a jedině on a všichni ostatní, kteří s ním budou v jeho arše, budou zachráněni. Potopa trvala na zemi čtyřicet dní, a tak všechno, co mělo v sobě dech života, cokoli bylo na suché zemi, pomřelo. Zachován byl pouze Noe a to, co bylo s ním v arše (srv. Gn 7). Je celkem lhostejné, zda biblický příběh o potopě světa má svoje historické pozadí. Noemova archa je však předobrazem Církve, ve které jediný Spravedlivý, Ježíš Kristus, přivede k záchraně všechny národy země. Církev od počátku spatřovala ve vodách potopy symboliku křtu, ze kterého se rodí přispěním Ducha Svatého nové lidstvo. Proto se v konsekrační modlitbě nad křestní vodou modlí: Už na počátku, když se tvůj Duch vznášel nad vodami, vložil jsi, Bože, do vody život a požehnání. A když jsi v přívalech potopy zničil hřích, stala se voda znamením nové spravedlnosti a nového života (srv. Uvedení do křesťanského života: modlitba nad křestní vodou)
Následujících dvacet pět kapitol knihy Genese nám popisuje dějiny patriarchů tak, jak jsme je už poznali. Abrahám, praotec izraelského národa, zůstane pro všechny věky vynikajícím svědkem víry, mužem, který podivuhodným způsobem naplňoval ve svém životě Boží vůli. Dvanáct Jákobových synů (Ruben, Simeon, Levi, Juda, Isachar, Zabulón, Gád, Ašer, Dan, Neftalí, Josef, Benjamín) se stalo skrze Josefovo poslání v Egyptě zakladateli dvanácti izraelských kmenů. O Josefovi a o jeho podivuhodném příběhu, ve kterém Bůh přivádí skrze zlo, spáchané na Josefovi, jeho bratry k požehnání, nám vypráví zbývajících dvacet pět kapitol Genese.
Kniha EXODUS rozvádí dva hlavní náměty: v prvních patnácti kapitolách vyvedení Izraele z Egypta a uzavření smlouvy s Hospodinem na Sinaji. Tak, jako jsou patriarchové hlavními hrdiny knihy Genese, tak je ústřední postavou vyvedení Izraele z Egypta a následného čtyřicetiletého putování pouští Mojžíš. On, zákonodárce a vysvoboditel, kterému Hospodin zjevuje svoje jméno, je dalším z řady starozákonních předobrazů Ježíše Krista.
Kniha LEVITICUS je složena skoro výhradně ze zákonů a nařízení, která budou na příště tvořit základ vztahu Izraelitů k Bohu i k sobě navzájem. Nalezneme tu obětní rituály, předpisy o ustanovení kněží, o čistém a nečistém ap.
Název čtvrté Mojžíšovy knihy NUMERI je odvozen od sčítání bojeschopných mužů, o kterém se kniha dvakrát zmiňuje. Podává nám velmi živý obraz událostí z putování Izraelitů na poušti od hory Sinaj až na samé hranice zaslíbené země. Popisuje Boží lid Izrael v jeho pravé lidské realitě, s projevy jeho důvěry i nevěry, šlechetnosti i zloby, hrdinství i zbabělosti. Tím více vyniká Hospodinova věrnost lidu, který bude přes všechnu jeho nevěru milovat až do konce časů. Mojžíš tu má důležitou a zároveň těžkou úlohu prostředníka mezi Hospodinem a jeho lidem. Biblický text nám ho vykresluje jako proroka a Božího muže, který neztrácí důvěru v Boha a stále se za svůj nevěrný národ přimlouvá. I on ale není zbaven lidských slabostí a krizí víry (srv. Num 11,11-15).
Poslední knihou Pentateuchu je DEUTERONOMIUM. Obsahuje minimum děje, strukturu knihy tvoří tři Mojžíšovy řeči na rozloučenou, které pronáší před svou smrtí na hoře Nébó. Mojžíš tu rozvláčným, poněkud kazatelským způsobem znovu rozvádí myšlenky, dané Izraelitům na Sinaji. Kniha končí Mojžíšovou smrtí, před kterou Mojžíš odevzdává vládu svému nástupci, Jozuovi.
Pentateuch není samozřejmě dílem jednotlivce. Biblisté v něm rozeznávají několik vrstev, které teprve v pozdější době jsou redakčně spojeny v jeden celek. Je důležité si uvědomit, že na počátku biblického textu stojí vždycky ústní tradice, příběhy o podivuhodných Božích skutcích, předávané z generací na generace kočovníky při ohních. Jednotlivé rodinné ságy a příběhy teprve mnohem později dostávají dnešní podobu. Bylo by tedy absurdní připisovat autorství Pentateuchu Mojžíšovi, jak se o to někteří biblisté snažili. Můžeme pouze říci, že jednotlivé tradice Pentateuchu sahají k Mojžíšovi, zatímco definitivní redakce Pentateuchu byla dokončena v polovině 5. stol. př. Kr.
Co se týče literární skladby, nalézáme v Pentateuchu především narrativní (vyprávěcí) a zákonodárné partie. Pomineme-li už zmiňované biblické pradějiny, tvoří základ vyprávěcí části Pentateuchu především rodové ságy patriarchů. Současní biblisté se domnívají, že se jedná o tři nezávislé okruhy, spojené v jeden celek teprve mnohem později.
Hlavním momentem zákonodárné partie je zase Desatero Božích přikázání, které bude provždy tím nejgeniálnějším vyjádřením zásad lidského života podle Božího plánu.
Pentateuch je především knihou zaslíbení. Týká se sice izraelského národa a jeho jedinečného úkolu v dějinách spásy, ale vyzdvihuje především nekonečnou Boží lásku, která je hlavní pohnutkou stvoření. Bůh se svému lidu zaručuje smlouvou, uzavřenou na Sinaji. Iniciativa vychází a bude vždycky vycházet ze strany Boží a Pentateuch tak otvírá nadějný výhled všemu lidstvu k slavnému naplnění Božích zaslíbení v té jistotě, že Všemohoucí zůstává se svými i v každé přítomné chvíli (srv. Iz 43,1).
4.2.3. Deuteronomické dějepisné dílo
Následující dějepisná díla, začínající knihou JOZUE, pokračujícími knihami SOUDCŮ, dvěma SAMUELOVÝMI a dvěma KRÁLOVSKÝMI, řadíme k tzv. deuteronomické tradici. Jak z názvu vyplývá, vznikají tyto knihy společně s poslední knihou Pentateuchu v exilní době na základě velmi starých tradic. Později se z tohoto celku vyčlenila kniha Deuteronomium a přiřadila se k Pentateuchu, neboť ho s ním spojovala postava Mojžíšova.
Ústřední teologickou myšlenkou deuteronomického dějepisného díla je věrnost Izraele Hospodinu. Štěstí nebo neštěstí vyvoleného národa je dáno věrností nebo nevěrností Izraele smlouvě, uzavřené na Sinaji. Deuteronomické dějepisné dílo dává dějinný podklad vyvolení Izraele a jeho theokracii.
Tak kniha JOZUE nám popisuje obsazení zaslíbené země pod Jozuovým vedením, zázračně úspěšné bitvy, ve kterých nebojuje ani tak Izrael jako spíše Hospodin, a nakonec rozdělení země mezi dvanáct izraelských kmenů. Obnovení smlouvy v Sichemu a Jozuova řeč na rozloučenou tvoří závěr knihy, obsahující 21 kapitol. I Jozue, jehož jméno znamená Bůh zachraňuje, je předobrazem Ježíše Krista.
Dvacet jedna kapitol knihy SOUDCŮ nám popisuje období Izraele, kdy jeho jediným a svrchovaným panovníkem je Hospodin, povolávající v těžkých dobách charismatické vůdce, soudce. Neustále se tu opakuje jediné schéma: Izraelité vždy znovu a znovu upadají do modloslužby, za kterou následuje zasloužený trest, pod jehož tíží Izraelité volají k Bohu. On vzbuzuje zachránce - soudce, který zachrání svůj lid před smrtelným nebezpečím a celá situace se znovu opakuje. Soudcové tak patří k vynikajícím svědkům víry, kteří mohou být i pro nás povzbuzením.
Dvě knihy Samuelovy nám líčí krizi Izraele, vedoucí k nastolení monarchie a k jejímu vrcholu, který představuje král David. Ústředními postavami těchto dvou knih jsou prorok Samuel, král Saul a král David. Opět se nejedná o jednolité dílo, ale o spojení různých děl z počátků doby královské, kde můžeme hledat i počátky tohoto textu. Jak jsme si připomněli už v dějinách Izraele, je David jednou z nejvýznamnějších postav Starého zákona. Je to právě on, z jehož potomstva vzejde ten, jehož království bude bez konce. Tvůj trůn bude pevný navěky, říká Davidovi prorok Nátan a vyzdvihuje tak ústřední, mesiánskou myšlenku těchto knih. David se pro všechny časy stává ideálem, který nemá obdoby a je tak předobrazem Krále, který jediný uskuteční Boží království.
Knihy KRÁLOVSKÉ, tvořící v hebrejské Bibli jedinou knihu, nám zevrubně líčí vládu Davidova syna Šalomouna. Pravdivě nás seznamují jak s jeho klady, tak s jeho zápory, které vedou nakonec k rozpadu království po jeho smrti (srv. 1 Král 12-13). Dějiny obou nástupnických států jsou podány synchronně jako dějiny bratrovražedných bojů i bojů s okolními zeměmi. Znovu tu zaznívá deuteronomická myšlenka o věrnosti Bohu a autoři knih jednotlivé krále podrobují tvrdému hodnocení, jehož kritériem je stále král David.
Izraelští králové jsou bez výjimky odsouzeni pro Jeroboámův hřích (Jeroboám, první král severního království, zřídil schizmatickou svatyni v Bét-elu a Danu, aby zabránil kontaktu severních kmenů s jeruzalémským chrámem v Jižním království), z judských králů si chválu bez výjimky zasluhují pouze dva (Ezechiáš, vládnoucí v letech 716 - 687 př.Kr. zajistil svými reformami návrat k čistému jahvismu; Joziáš, mladičký král, vládnoucí v letech 640 - 609 př.Kr., za jehož vlády byl v Jeruzalémě nalezen knězem Chilkijášem tzv. deuteronomický kodex, který dal podnět k hluboké náboženské reformě země).
Významnou postavou knih je také prorok Eliáš, neochvějný obránce Hospodina, který i svým jménem vyznává, že Bohem je Hospodin. V pozdější tradici se Eliáš stává představitelem proroků a bude tak spolu s Mojžíšem Mesiášovým průvodcem (srv. Lk 9,30). Na vyprávění o Eliášovi navazuje cyklus příběhů o proroku Elizeovi. Dvojí deportací jižního království babylónským králem Nabuchodonosorem druhá kniha Královská končí.
4.2.4. Další dějepisné knihy
Období dějin Izraele, zpracované deuteronomickým dějepisným dílem, zpracovávají znovu dvě KNIHY KRONIK (v LXX a Vulgátě a v některých českých vydáních Bible jsou knihy Kronik nazvány dvě knihy Paralipomenon - tedy knihy toho, co „bylo opomenuto“).
Vznikají v době poexilní, tedy v době, kdy Židé znovu promýšlejí svoje dějiny na základě toho, co prožili. Autoři vyzdvihují především chrám a chrámovou bohoslužbu. Prvních devět kapitol shrnuje nejstarší dějiny Izraele formou rodokmenu. Zbylých 11 kapitol 1. knihy Kronik líčí krále Davida, autoři však už vidí Davidovo království ideálním pohledem. Druhá kniha Kronik hovoří o Šalomounovi především jako o tom, kdo stavbou chrámu realizuje dílo, připravené králem Davidem. Po rozdělení království už autoři sledují pouze dějiny jižního, judského království, ve kterém fakticky pokračuje Davidova dynastie.
Událostmi roku 538 př. Kr. začínají KNIHA EZDRÁŠOVA a KNIHA NEHEMIJÁŠOVA. Obě knihy nám popisují události doby poexilní, doby, spjaté se jmény kněze Ezdráše a politického vůdce Izraele, Nehemijáše. Základní myšlenkou obnovy, jak nám ji představují obě knihy, je vyvolený národ, Zákon a chrám.
Pramenem pro poznání doby makabejské jsou dvě deuterokanonické KNIHY MAKABEJSKÉ, z nichž každá jiným způsobem nás uvádí do událostí povstání makabejských bratří. První kniha Makabejská vzniká v letech 134-63 př. Kr. a je původně, na rozdíl od řecky napsané druhé knihy Makabejské, napsána hebrejsky. Soustřeďuje se především na postavy Judy Makabejského a jeho bratří Jonathana a Šimona. Je sice cenným historickým dílem, ale důležitější je její duchovní poselství: na pozadí boje mezi helénským židovským světem se odehrává mnohem podstatnější boj, boj o existenci vyvoleného národa a jeho věrnosti Hospodinu, Bohu jeho otců.
Druhá kniha makabejská, napsaná někdy kolem roku 100 př. Kr. se od první odlišuje poněkud patetickým, kazatelským stylem řeči. Autor, v jehož zájmu stojí především jeruzalémský chrám a věrnost Zákonu, ji adresuje židovským bratřím v Alexandrii, jak potvrzují i dva dopisy v úvodu knihy. Cílem knihy je v alexandrijských židech vzbudit pocit sounáležitosti s palestinskými židy. Teologicky důležitá je tato kniha proto, že hovoří o vzkříšení mrtvých, o odplatě po smrti a o modlitbě za zemřelé.
Mezi historické knihy jsou zařazeny i čtyři půvabné starozákonní novely a to kniha RÚT, TOBIÁŠ, JUDIT a ESTER. Kniha Rút nazvaná Goethem „líbeznou idylou venkovského života ve SZ“ vypráví příběh Moabky Rút, která se nakonec stane členkou vyvoleného národa a tudíž i pramáti krále Davida a Ježíše Krista (srv. Mt 1,5). Zaznívá tu – ve Starém zákoně poměrně vzácná - myšlenka univerzality spásy. Na příběhu Tobiáše a Sáry vyzdvihuje autor jednak prokazování milosrdenství mrtvým, dále vysoké pojetí manželství a ukazuje se tu podivuhodné Boží řízení lidských osudů. V příběhu také vystupuje archanděl Rafael. Naproti tomu starozákonní Judit je vzorem neobyčejné odvahy, když usekne hlavu asyrskému veliteli Holofernovi a zachrání tak Izrael. Kniha dodává odvahu Židům, pronásledovaným Antiochem Epifanem. Podobně i příběh královny Ester, dcery zbožného žida Mardochaje, která zachrání v babylónském zajetí svůj národ před vyhlazením, je důkazem obdivuhodného Božího vedení. Historický rámec obou posledních knih je naprosto smyšlený a nevěrohodný.
4.2.5. Knihy naučné
Základní knihou druhé skupiny starozákonního kánonu je tzv. ŽALTÁŘ, nebo-li kniha Žalmů. Nejprve je třeba si vyjasnit tento termín.
Semitské národy rády vyjadřovaly svoje pocity písněmi. Píseň má vůbec na východě mnohem důležitější místo v životě člověka než u nás. Jak v životě náboženském, tak i civilním toužil Izraelita svoje vnitřní pocity vyjádřit zpěvem. Žalm je tedy jakási píseň, v tomto případě s duchovním obsahem, kterou autor chválí Boha. Samotné slovo žalm vzniklo z řeckého psalterion, což je strunný nástroj, kterým se zpěv žalmů doprovázel.
Rozlišujeme hymny, žalozpěvy a děkovné písně. Hymny oslavují Boží velebnost a velikost a jsou výrazem pocitů člověka jako tvora před majestátem Boha. Častěji se však v žalmech setkáváme s pocity smutku a zoufalství autora, jehož osobní zkušenost lze vztáhnout na situaci celého národa. Žalmy však často vyjadřují i pocit vděčnosti vůči Bohu. Teologicky důležité jsou tzv. žalmy mesiánské, ukazující na Krále a Pomazaného z rodu Davidova, které se ve své době často používaly při intronizacích izraelských králů.
Důležité je sepjetí žalmů a chrámové liturgie. Žalmy byly od svého počátku brány jako texty liturgické (liturgie - veřejná bohoslužba), kterými se vyvolený národ obracel ke svému Bohu. Měly tak důležité místo v liturgii chrámové a později synagogální. A poněvadž se žalmy a jejich zaslíbení naplňují v Kristu, stává se žaltář i liturgickým zpěvníkem rodící se Církve. V liturgii Církve, zvláště v modlitbě breviáře, dodnes žalmy zaujímají přední postavení.
Stará tradice tvrdí, že autorem všech 150 ti žalmů je král David. Ač byl král David znám svou láskou k liturgické chrámové hudbě, ač mnohokrát až příliš vyjadřoval svoji radost hudbou a tancem, přesto se toto tvrzení jeví jako neudržitelné. Jisté je, že okolo jádra, které pravděpodobně do Davidovy doby spadá, vznikají postupně další a další žalmy, zejména v době královské a především v době poexilní. Definitivní uzavření sbírky do dnešní podoby kladou odborníci do 4. stol. př. Kr.
Důležitou z teologického hlediska je i kniha JOB. Autor se na pozadí příběhu spravedlivého a bohabojného Joba, stiženého neobvyklým utrpením, snaží najít odpověď na otázku po smyslu utrpení v životě spravedlivého člověka, které se Židům jeví jako absurdní. Mistrné literární dílo však na tuto otázku nedává a ani nemůže dát konečnou odpověď. Smysl utrpení zůstává starozákonnímu člověku zahalen. Jedinou odpovědí na řadu důležitých otázek, nadhozených v této knize, je smrt Spravedlivého a Nevinného par excellence na kříži. Autorem knihy je palestinský Žid a kniha vzniká v době poexilní.
Typickým dílem naučné izraelské literatury je KNIHA PŘÍSLOVÍ. Ač byla tato sbírka uspořádána do své dnešní podoby až v poexilní době, přesto tu najdeme přirozenou moudrost staletí. Aniž si to mnozí uvědomují, právě zde má základ řada dodnes používaných rčení a průpovídek. Právě tady, v knize Přísloví, nachází Ježíšovo mravní poselství svůj přirozený základ.
Cílem knihy KAZATEL, vzniklé patrně až ve 3. stol. př. Kr., je najít odpověď na otázku, zda dobro a zlo bude odplaceno už tady na zemi. Člověk má podle autora, který se stylizuje do postavy syna krále Davida, tedy krále Šalomouna (srv. Kaz 1,1), zachovávat kázeň před Bohem a všechno přijímat z Božích rukou.
Teologicky velice významná je i KNIHA MOUDROSTI, se kterou se ještě setkáme v nauce o Nejsvětější Trojici. Autor, který se opět představuje jako Šalomoun, je helénsky smýšlejícím alexandrijským Židem, který je však hrdý na svůj národ a na jeho dějiny. Autor se obrací ke svým krajanům v Palestině ale i v Alexandrii a s apologetickým zápalem vyzdvihuje přednosti víry svého národa a jeho tradic. Moudrost, kterou autor vztahuje na Boha, je zosobněná a stává se tak předobrazem vtělené Boží Moudrosti, Ježíše Krista. Kniha, napsaná v 1. stol. př.Kr., je pravděpodobně nejmladší knihou SZ.
Hovoříme-li o sapienciálních knihách, je třeba se ještě zmínit o knize PÍSEŇ PÍSNÍ, která je nádhernou milostnou lyrikou na půdě SZ. Autor, stylizující se do postavy krále Šalomouna, opěvuje lásku dvou milenců, krále Šalomouna a dívky Sulamid (snad šulemanky Abíšagon). Během věků se různily výklady této knihy; Židé v ní spatřovali obraz mileneckého vztahu Hospodina a jeho národa, sv. Jan od Kříže a sv. Terezie z Avilly (1515-1582) zase obraz zasnoubení Boha s lidskou duší. Základem knihy je přirozený vztah okouzlení a lásky mezi chlapcem a dívkou, který se pro svatopisce stává nádherným obrazem vztahu Boha a člověka, resp. Krista a jeho Církve (srv. Ef 5,31-33). Kniha vznikla patrně v době poexilní, není však vyloučeno, že původ můžeme hledat v dávných dobách jako ohlas na různé orientální mýty.
4.2.6. Proroci
Jak už jsme poznali, rodí se v době Samuelově izraelský profétismus (z hebr. proféta = prorok) a kolem roku 750 př.Kr. začíná období tzv. píšících proroků. Prvá svědectví tohoto typu se objevují v době Ámose, Ozeáše, Micheáše a Izaiáše, generace proroků žijících sto let po Elizeovi.
Proroci jsou Bohem povolaní (srv. Ámos 7,10-17) hlasatelé Božího slova, vystupují jako mluvčí Boha, jako ti, kdo pro někoho rokují. Proroci jsou vždy nástrojem v Božích rukou, jsou celým svým životem znamením pro izraelský národ. S Božím poselstvím se proroci obracejí buď k jednotlivcům, často významným, jako např. panovníkům, nebo k celému národu. Jejich poselství se týká především přítomnosti, často však, poněvadž Bůh je pánem času, se obracejí i do budoucnosti. Proroci popisují svoje povolání i svoje vize (srv. Iz 6; Jer 1,11-19; Ez 1-6; Ámos 7-8; Zach 1-6), někdy spatřují Boží poselství reálně (Iz 6), jindy v podobě symbolů (Ámos 7-8) a opět jindy jsou vedeni k tomu, aby je vyčetli z konkrétní události (Jer 18).
Svá poselství tlumočili proroci prostřednictvím kázání (Jer 7,1-15), nebo symbolických úkonů (Iz 20; Jer 13.19, Ez 4-5). Veršovaná forma proroctví pomáhala k zapamatování; možná, že poselství byla i zpívána.
Nádherně vyjadřuje poslání proroka prorok Jeremiáš, jedna z největších a zároveň nejtragičtějších postav starozákonních proroků, když cituje Hospodinova slova:
Hle, vložil jsem ti do úst svá slova.
Hleď, tímto dnem tě ustanovuji nad pronárody a nad královstvími, abys rozvracel a podvracel,
abys ničil a bořil,
stavěl a sázel (Jer 1,10).
Když se národu daří dobře, jsou to právě proroci, kteří upozorňují na nebezpečí odpadu od Boha a hrozí trestem a naopak v době hrůzy a neštěstí zas poukazují na Hospodinovy přísliby.
Mezi hlavní prorocká témata patří především obhajoba monoteismu (z řec. monos = jeden, theos = bůh) a boj proti všem formám modloslužby. Proroci vyzývají k obrácení, k mravní proměně, která však nespočívá v dodržování vnějších předpisů zákona, ale ve vnitřní proměně srdce. Proroci nekritizují vnější úkony náboženského života, jak by se mohlo zdát, ale vyžadují soulad mezi vnitřním smýšlením a vnějším jednáním člověka.
Důležitým prvkem prorockých kázání je i mesiánská skutečnost. Mesiáš - Hospodinův Pomazaný, vzejde z rodu Davidova, Hospodin mu dá plnost svých darů a on bude Emanuelem - Bohem uprostřed nás. V poexilní době dostává Mesiáš podobu Pastýře, pokorného Hospodinova Služebníka a v proslulých Izaiášových proroctvích podobu Muže bolesti, zavrženého od lidí, který neměl vzhled ani důstojnost, ..., muže plného bolesti, tak opovrhovaného, že jsme si ho nevážili (srv. Iz 52,13-15). Ač pro Židy byla tato představa proroka Izaiáše poněkud nepochopitelná, podivuhodně se naplnila v utrpení a smrti Ježíše Krista. Poslední podobou Mesiáše, kterou nacházíme především v knize proroka Daniele, je podoba Syna člověka, na kterou se mnohokrát odvolává i Ježíš Kristus.
Co se týká skladby prorockých knih, nacházíme v nich jak vyprávění o životě proroka, který může mít také svůj vlastní, prorocký smysl (jako např. život Jeremiášův), tak především sbírky jejich vlastních proroctví. Najdeme v nich často prvky, lišící se v závislosti na době a situacích, a proto je možno je pojímat jako krátké úryvky, jejichž vzájemné spojení je velice volné.
Proroky dále dělíme na velké a malé podle rozsahu jejich díla. Poselství proroků se nám nedochovalo v doslovném znění, dospělo k nám v přetlumočení jejich žáků a v úpravě pozdějších redaktorů.
Nejdůležitějším prorokem je prorok IZAIÁŠ, který byl povolán v roce 740 př.Kr. v jeruzalémském chrámu a poslán ohlásit zkázu Izraele a Judy. Po roce 700 př.Kr. se jeho stopa ztrácí, podle židovské tradice byl umučen. Je geniálním básníkem a velkým světcem SZ. S jeho proroctvím je spjato prvních 40 kapitol knihy proroka Izaiáše. Je největším mesiánských prorokem, nacházíme tu slova o Emanuelovi, o výhonku Jesse, na kterém spočine Duch Hospodinův.
Dalších 15 kapitol vzniká přibližně o dvě stě let později, kdy je národ v babylónském zajetí. Autor, běžně označovaný jako Deuteroizaiáš, píše stejně krásně, ale text je teologicky promyšlenější. Mezi nejdůležitější pasáže z pera tohoto neznámého proroka patří čtyři písně o trpícím Božím služebníku (srv. Iz 42; 49;50;52-3).
Zbylých jedenáct kapitol knihy proroka Izaiáše není obsahově jednotných a připisujeme je rovněž tak neznámému prorokovi, kterému říkáme Tritoizaiáš.
Tragickou postavou mezi proroky je bezpochyby prorok JEREMIÁŠ, vystupující veřejně roku 626 př.Kr. za vlády krále Joziáše. Je povolán jako mladík a prožívá se svým národem nejtragičtější údobí jeho dějin. Po Nabuchodonosorově deportaci zůstává se zbytkem zdecimovaného lidu v Jeruzalémě a po smrti místodržitele Godoliáše je odvlečen do Egypta, kde se jeho stopa ztrácí. Věrným životním druhem i prorockým žákem je mu BARUCH. Jeremiáš byl velmi citlivý, hluboce duchovně žijící světec, prožívající často pro svoje neradostná proroctví konflikty se svým okolím. Byl několikrát vězněn, prožil nesmírně mnoho utrpení, často se i vzpouzel těžkému údělu proroka, ale vždy znovu se snížil pod mocnou rukou Boží, která ho očišťovala a tříbila. Na konci své knihy, zaznamenané jeho žákem Baruchem, hovoří především o reformě srdce, o zákoně, který už nebude vyryt na kamenných deskách, ale který Bůh vepíše do lidských srdcí (lex indita).
Svým důrazem na vnitřní obrácení člověka se tak i prorok Jeremiáš přiřazuje k těm, kteří po staletí připravovali vyvolený národ na příchod Krista.
Prorok EZECHIEL, odvlečený v 1. deportaci roku 597 př.Kr. do Babylónu, je židovským knězem a v jeho prorockém díle vynikají především jeho vize. Snad nejznámější je jeho vize o údolí, plném suchých kostí, které obživnou vanutím Ducha (Ez 37,1-14). Jako mesiánský prorok představuje Mesiáše jako dobrého Pastýře svého lidu. Hospodin skrze něho promlouvá k svému lidu: Hle, já sám vyhledám své ovce a budu o ně pečovat. Tak jako pastýř pečuje o své stádo, ..., tak budu pečovat o své ovce... (srv. Ez 34,11-12).
Jedinou apokalyptickou knihou SZ je kniha proroka DANIELE. Byla sestavena z několika tradic za Antiocha Epifana (167-164 př. Kr.) a jejím úkolem je posílit Židy, pronásledované tímto panovníkem. Danielovy vize, směřující ke konečnému vítězství tajemného Syna člověka, přesahujícího lidský rozměr, jsou posledním článkem mesiánských proroctví SZ před příchodem Ježíše Krista. Ve viděních, často zprostředkovaných anděly, se odehrává zápas mezi Bohem a Satanem, mezi dobrem a zlem, přičemž konečné vítězství patří Bohu.
Dvanáct tzv. malých proroků tvoří v hebrejské Bibli jedinou knihu. Většina proroků se soustřeďuje na myšlenku strašného Hospodinova dne, ve kterém Hospodin vykoná nad nevěrným Izraelem svůj soud. I když je Boží hněv nezadržitelný, přesto bude nakonec zachráněn malý zbytek Hospodinova lidu, kterému je přislíbena spása.
Z kristologického hlediska je pro nás zajímavé Micheášovo proroctví o Betlému v judské zemi, který ačkoli je nejmenší mezi judskými městy, stane se místem zrození toho, jež bude vládcem v Izraeli, jehož původ je od pradávna, ode dnů věčných (srv. Mich 5,1).
Neméně zajímavé je Zachariášovo proroctví o Probodeném, nad kterým budou naříkat, jako se naříká nad smrtí jednorozeného, budou nad ním hořce lkát, jako se hořce lká nad prvorozeným (srv. Zach 12,10). Kdo by nepoznal v tomto proroctví Krista, probodeného na Kříži za spásu světa.
Zajímavá je i kniha proroka Jonáše, která podtrhuje na příběhu úzkoprsého a neposlušného proroka Boží záměr spasit všechny lidi a všechny národy. Jonášův třídenní pobyt v břiše velké ryby (srv. Jon 2,1n) je poetickým předobrazem Kristovy smrti a zmrtvýchvstání. Jako byl Jonáš v břiše mořské obludy tři dny a tři noci, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země (Mt 12,40), říká Kristus zákoníkům a farizeům.
Koniec prvej časti