Slobodná vôla (článok)

Vkladajte len texty vysvetľujúce teologické otázky preberané v inej časti fóra. Ostatné budú mazané. Na články v tejto sekcii nereagujte.
admin
Site Admin
Príspevky: 28
Dátum registrácie: Pi Okt 01, 2010 9:19

Slobodná vôla (článok)

Príspevok od užívateľa admin » Ne Mar 13, 2011 6:53

Článok k debate o Slobodnej vôli človeka.

Prevzaté z časopisu Zápas o Duši,

Církev již více než patnáct set let horlivě debatuje o svobodě lidské vůle. Hlavním otázkám se dostalo všeobecné pozornosti na počátku pátého století, když na tomto poli vedli boj Augustin a Pelagius. Po celou dobu středověku byla povaze lidské svobody věnována značná pozornost. Bernard a Anselm významně přispěli k učení o lidské vůli na základě svého biblického studia. V šestnáctém století byla svoboda nebo zotročenost vůle jedním z hlavních bodů, které rozdělovaly reformátory a římské katolíky. Podle Martina Luthera to byl klíč k jeho sporu s Římem. V sedmnáctém století byla povaha lidské svobody jádrem debaty mezi arminiány a kalvinisty. Konflikt se znovu dostal na povrch během velkého probuzení osmnáctého století. V devatenáctém století přivedl Finneyův přístup k probuzení církev na scestí díky neporozumění lidské vůli. Povaha svobodné vůle i nadále přináší silné neshody mezi reformovanými a „fundamentalistickými"2 věřícími.


Správné porozumění obsahu evangelia a použití metod evangelizace, které ctí Boha, závisí na pochopení tohoto sporného bodu.
Někteří teologové, arminiánští i kalvinističtí, vyjádřili své stanovisko ke svobodné vůli srozumitelně. Jiní, například Jonathan Edwards, se vznášejí ve vysokých oblacích filozofie, kde mnohý omdlívá v řídkém vzduchu obtížné logiky a složitého myšlení. Ale nikdo nemluví s tak osvěžující jasností jako náš svatý Pán. Jeho učení o tomto předmětu je propleteno názornými ilustracemi, které pomáhají našim tápajícím myslím:

Matouš 12:33-37 říká,
• Buďto udělejte strom dobrým a jeho ovoce bude dobré, anebo udělejte strom špatným a jeho ovoce bude špatné. Strom se přece pozná po ovoci. Plemeno zmijí! Jak byste mohli mluvit dobré věci, když jste zlí? Vždyť ústa mluví z hojnosti srdce. Dobrý člověk vynáší z dobrého pokladu svého srdce to dobré a zlý člověk vynáší ze zlého pokladu zlé. Ale říkám vám, že z každého prázdného slova, které lidé řeknou, budou skládat účty v soudný den. Svými vlastními slovy totiž budeš ospravedlněn a svými vlastními slovy budeš odsouzen.

V tomto oddíle jsou tři slovní okna, kterými prochází světlo Kristovy lekce. Každé představuje známý obraz. (1) Strom, který nese ovoce - v. 33. (2) Člověk, který vynáší poklady z truhly - v. 35. (3) Proud, který vytéká z pramene. Tento poslední obraz není tak zřejmý, ale je naznačen výběrem Pánových slov ve verši 34. Slovo „hojnost" označuje nadbytek nebo přeplnění.

I. Člověk má vůli a vůle má určitou svobodu. Náš Pán jasně učí, že člověk má moc vybírat si. Je důležité začít zde, abychom odpůrcům sebrali všechna hloupá obvinění, která byla vznesena proti biblickému učení o lidské vůli. Každý člověk má schopnost volit svá slova, rozhodovat se o svých budoucích skutcích. Máme schopnost sebeurčení v tom smyslu, že vybíráme své vlastní myšlenky, slova a skutky. Člověk má svobodu zvolit si, čemu dává přednost, po čem touží.

Nikdo nepřivazuje ovoce na větve stromu, ani Bůh. Strom nese své vlastní ovoce. Hříšní lidé hřeší dobrovolně. Vynášejí zlé, t.j. zlá slova a činy, ze své pokladnice. Spravedliví lidé volí svaté. Vybírají dobré poklady, t.j. dobrá slova a skutky. Osoba, která mluví a jedná, je zcela zodpovědná za své morální chování. Tato moc vůle je zásadní součástí lidské osobnosti. Bez ustání existuje ve vás a ve mně i ve všech, kterým svědčíme a kážeme.
Bůh nikdy nenutí lidi, aby jednali proti vlastní vůli. Pán může proměnit lidské úmysly působením vnější prozřetelnosti nebo vnitřní milosti, ale nenutí lidské bytosti k záměrům, slovům nebo činům. Když Bůh ve svatém hněvu poslal Izraelce, aby vypudili Kenaance ze země, poslal proti nim také sršně. Existuje dětská písnička, která vypráví o tom, jak sršni bodali pohanské Kenaance, kteří proto prchali ze země. V refrénu se zpívá:

Bůh nás nikdy nenutí odejít, ó né,
Nikdy nás nenutí odejít;
Bůh nás nenutí odejít proti naší vůli,
jedná pouze tak, že chceme jít.

Když se Saul obrátil, Pán ho nenutil, aby církev budoval místo toho, aby ji pronásledoval. Přidal do jeho duše nový činitel vnitřní milosti, v jejímž důsledku Pavel své rozhodnutí změnil. Bůh může vůli obnovit, ale nikdy ji k ničemu nenutí.

Westminsterské vyznání víry dbá na to, aby hájilo svobodu lidské vůle. Když mluví o Božích věčných usneseních, říká nám, „Bůh od věčnosti … svobodně a nezměnitelně ustanovil vše, co se děje, ale přitom tak, že Bůh v důsledku tohoto není ani původcem hříchu, ani na vůli stvořených není činěno násilí, ani svoboda či možnost druhotných příčin není odstraněna, ale spíše ustanovena." Když mluví o svobodné vůli, Vyznání začíná tak, že říká, „Bůh vybavil lidskou vůli přirozenou svobodou, takže není ani nucena, ani jakoukoli absolutní nezbytností vlastní podstaty předurčena, k dobru či zlu." Ani stvořením a ani dalšími Božími činy nejsou rozhodnutí činěna za člověka. Člověk má svobodu vybrat si sám.

Bez takové svobody vůle nemůže existovat zodpovědnost! Aby se člověk morálně zodpovídal, musí mít vůli. To je jasně naznačeno ve verších 36 a 37:
• Ale říkám vám, že z každého prázdného slova, které lidé řeknou, budou skládat účty v soudný den. Svými vlastními slovy totiž budeš ospravedlněn a svými vlastními slovy budeš odsouzen.

Člověk může být odsouzen jenom proto, že jde o jeho vlastní slova. Měl svobodu vynést je ze své pokladnice. Byla tím, co vytéká z pramene jeho srdce. Jsou ovocem stromu jeho přirozenosti. Nikdo mu ta slova do úst nevložil. Vybral si je sám. Nemůže vinit společnost, kamarády, rodiče. Pošetilá slova jsou produktem jeho vlastní vůle.
Pro každého kazatele je nezbytné, aby si uvědomil důležitost lidské vůle. Neboť při evangelizaci musíme vůli oslovovat. Při kázání evangelia nemáme světlo pravdy zaměřit pouze na zatemnělou mysl. Máme také apelovat na zvrácenou lidskou vůli, aby si vybrala Krista. Víra je stejně tak aktem vůle, jako je aktem mysli. Když Duchem mysl porozumí základním pravdám, stejným Duchem musí vůle důvěřovat Kristu. Projev vůle hraje ve víře a pokání ústřední roli.

Je vskutku pravda, že při obrácení musí člověk učinit rozhodnutí. Vyhýbáme se tomuto termínu, protože v současném žargonu se „rozhodnutí" ztotožňuje s viditelným činem, jako když zvedneme ruku nebo jdeme dopředu. Zatímco takové viditelné činy nemají nic společného s odpuštěním hříchů, srdce musí učinit rozhodnutí, aby došlo spasení.

Když Kristus zvolal:
• … Žízní-li kdo, pojď ke mně a pij! (Jan 7:37)
vybízel tak lidi, aby si ho ochotně zvolili jako nápoj, který uspokojí duši. Bůh vyzývá všechny hříšníky, aby přišli, právě proto, že mohou přijít. A naší povinností je informovat hříšníky, že mají oprávnění, právo zvolit si Krista. K tomu musíme hříšníky ujistit také o tom, že mají nespornou povinnost Spasitele přijmout.

Tím velkým proviněním hříšníků, kteří znají evangelium, je, že nechtějí přijít. Kristus naříká v Janovi 5:40:
• Ale nechcete ke mně přijít, abyste měli život.

A nad Jeruzalémem plakal:
• Kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, jako slepice shromažďuje svá kuřata pod křídla, ale nechtěli jste. (Lukáš 13:34)
V neznovuzrozeném posluchači evangelia je zatvrzelé, úmyslné rozhodnutí nepřijít. Proto Kristus přijde v ohnivém plameni, aby vykonal pomstu na těch, kteří neuposlechli evangelium (2Te 1:8). Lidé bez donucení odmítli Syna Božího svobodným aktem své vůle.
Když jsme mluvili o zodpovědnosti, nenaznačili jsme nic o schopnosti, kterou se budeme zabývat níže. Teď nám jde o to, že lidé mají vůli, která musí být kázáním evangelia oslovena stejně mocně a přímo jako mysl a city. Musíme lidi konfrontovat s jejich zodpovědností.

• Toto je ten Boží skutek - abyste věřili v toho, kterého on poslal. (Jan 6:29)
II. Lidská vůle není svrchovaná. Ačkoli člověk má vůli, ta není ani nezávislá na všech vlivech, ani nestojí nad všemi ostatními složkami lidské osobnosti. To je další bod, který můžeme spatřit v Pánově učení.

Pelagiáni, římští katolíci, arminiáni a finneyovci mají společný pohled na lidskou přirozenost. Říkají, že lidská vůle je nějakým způsobem neutrální, že morálně jakoby visela ve vzduchu. Rozumí tomu tak, že vůle může se stejnou jednoduchostí zvolit dobré nebo zlé a tudíž Krista přijmout nebo odmítnout. Na tomto názoru se shodnou, i když se jejich vysvětlení mírně různí. Pelagiáni učí, že vůle je neutrální, protože lidské srdce je morálně neutrální. Arminiáni, na druhou stranu, uznávají, že lidské srdce je zkažené. Říkají ale, že „předcházející"4 milost učinila vůli neutrální, takže ta může evangelium buď přijmout nebo odmítnout. Shodnou se však na myšlence neutrality. Vůle, říkají nám, je nezaujatá.
To v posledku určuje celý jejich pohled na obrácení a posvěcení.

Je dobré poznamenat, že náš Pán učil, že lidská vůle nemá svobodu od ostatních částí našeho srdce. Vůle nevládne nad lidmi, ale naopak je určována lidskou povahou. Není vyzdvižena do pozice nadvlády nad celým člověkem.
Člověk je jako strom. Kořenem je jeho srdce, a ne vůle sama. Neexistuje žádný možný způsob, jak by se vůle mohla rozhodnout nést ovoce, které je v protikladu k povaze kořene. Pokud je kořen špatný, strom zákonitě ponese špatné ovoce.
Člověk je jako někdo, kdo stojí u své pokladnice. Není možné, aby vyndal čisté zlato z truhlice, která je naplněna jenom zrezavělým železem. Obsah srdce určuje slova a činy, jež lze vynést. Vůle není neutrální, ale naopak pro svá rozhodnutí musí sahat do srdce. Každá myšlenka, slovo a skutek bude mít povahu toho, co je uloženo uvnitř.

Člověk je jako proud vody, který nemůže vystoupit nad pramen. Pokud je zdroj znečištěn, potom to, co z něj teče, bude špatné. Pokud je pramen sladký, proud nebude hořký a ani se nemůže rozhodnout takovým být.
Tyto tři ilustrace nás učí jednu a tu samou věc. Co si člověk volí, závisí na tom, kým je. Volba vůle vždy odhaluje povahu srdce, protože srdce volbu určuje. Lidé nejsou hříšníky, protože si hřích volí. Volí si hřích, protože jsou hříšníky. Kdyby to tak nebylo, nemohli bychom nikdy poznat strom po ovoci, ani bychom nemohli podle skutků posoudit, jaký má člověk charakter.

V moderní době jsme svědky toho, jak vystřelené rakety překonávají zemskou přitažlivost. Aby k tomuto mohlo dojít, existuje rozsáhlý komplex elektronických spojů, které jsou všechny svedeny do jednoho kontrolního střediska. Podle Bible je srdce kontrolním střediskem lidského života. Srdce je motivačním komplexem, základní dispozicí, celkovým sklonem povahy, morálním zaměřením. Myšlení, city, chtění, touhy i vůle jsou spoje, které pozorujeme. Neexistují nezávisle, ale všechny jsou napojeny na společný okruh. Pokud je kontrolní středisko zaměřeno na zlo, vůle nemůže rakety života přimět k tomu, aby cestovaly po dráze spravedlnosti. Vůle nemůže uniknout zaměření myšlenek, pocitů, tužeb a zvyků a přivodit chování morálně zcela opačné. „Vůle" může být tlačítkem, které odstartuje vesmírnou loď. Ale spouštěcí tlačítko neurčuje směr. Směr je závislý na složitém systému spojů.
Kdyby vůle mohla činit rozhodnutí proti rozumu a libostem a tužbám srdce, byla by monstrem. Mohlo by se stát, že byste si v restauraci objednali všechna jídla, která nesnášíte. Vybrali byste si společnost, která se vám hnusí. Vůle ale není monstrum. Nemůže volit, aniž by se poradila s vaší inteligencí, aniž by odrážela vaše pocity, a aniž by vzala v potaz vaše touhy. Máte svobodu být sami sebou. Vůle vás nemůže přetvořit v někoho jiného.
To je hluboce pravdivé v oblasti morálky a náboženství. Když je mysl ve válce s Bohem, jehož pravdu odmítá, když city nenávidí jeho Syna Krista, když si touhy přejí vymýtit Boží zákon a evangelium ze zemského povrchu, tak se vůle nemůže rozhodnout pro Krista. Kdyby mohla, člověk by neměl opravdovou svobodu být sám sebou.

Jsme u tragické pravdy o lidské vůli. Ačkoli má svobodu od vnějšího nátlaku, je ve stavu svázanosti. Není ve zmíněné neutralitě. Není pákou, která by mohla přenést lidskou osobnost od hříchu ke spravedlnosti, od nevíry k víře. Tím se dostáváme ke třetímu bodu v Kristových slovech.
III. Lidská vůle je otrokem hříchu. Řetězy, které poutají lidskou vůli k hříchu nejsou výsledkem skutků Všemocného Boha. Pouty je naše vlastní zkažená bytost. Vězením je naše vlastní přirozenost.

Rétorická otázka našeho Pána z verše 34 nám to mocně objasňuje:
• Plemeno zmijí! Jak byste mohli mluvit dobré věci, když jste zlí? Vždyť ústa mluví z hojnosti srdce. (Matouš 12:34)
Náš moudrý Pán zde ukazuje, že člověk musí mluvit tak, jak mluví, protože je, kým je. Hříšníkům říkal, „Nemůžete volit dobrá slova, protože máte zkažené srdce. Pokud je strom špatný, pokud je pokladnice naplněna samými zkaženými věcmi, pokud je pramen hořký, vaše vůle nemůže vyplodit dobrá slova (ovoce, poklad, proud)".
Co se týče tohoto bodu, v Písmu je mnoho textů, které potvrzují, že člověk je ve své přirozenosti otrokem hříchu. Zmíním jich jen pár:
(Český ekumenický překlad -)
• Může snad Kúšijec změnit svou kůži? Či levhart svou skvrnitost? Jak vy byste mohli jednat dobře, když jste se naučili páchat zlo? (Jeremiáš 13:23)
(Nová Bible Kralická -)
• Nikdo nemůže přijít ke mně, jedině když ho přitáhne můj Otec, který mě poslal;… (Jan 6:44)
(Nová smlouva -)
• Myšlení těla je totiž v nepřátelství vůči Bohu, neboť se nepodřizuje Božímu zákonu, ba ani nemůže. (Římanům 8:7)
Při obraně morální a duchovní svobody vůle se pelagián, arminián a moderní „fundamentalista"2 obvykle soustředí na jeden bod. Připustili jsme, že člověk má „zodpovědnou" svobodu. Má svobodu být sám sebou. Je povolán k zodpovědnosti za svá slova a činy, obzvlášť za přijetí či odmítnutí Krista. S tím vším souhlasíme. Druhá strana ale na základě tohoto tvrdí, že vůle není v poddanosti hříchu, ale má moc opačné volby. Může činit buď dobro nebo zlo, alespoň když se střetne s evangeliem. Stojí si na tom, že zodpovědnost vůle zvolit Krista, znamená, že vůle má schopnost Krista zvolit.
Pro toto neexistuje žádná biblická podpora, alespoň já jsem žádnou nikdy neviděl.
Dotyčný argument je zcela filozofický. Odvíjí se následovně: Pokud člověk nemůže konat dobro, bylo by nespravedlivé ho potrestat jako zlého. Tím pádem, pokud nemůže hříšník činit pokání, bylo by hloupé přikazovat všem lidem, aby činili pokání. Bůh není hlupák a přikázal, aby lidé činili pokání. Proto jsou lidé schopni činit pokání.

Můžeme odpovědět pouze tak, že ti, kteří takovými argumenty vychvalují moc vůle, nečetli Bibli příliš pozorně. Aby mohli udržet své filozofické předpoklady, budou muset vést při s Kristem, svým Pánem. Náš Prorok nám totiž ve verších Mt 12:36-37 našeho textu říká, že v den soudu se boudou lidé zodpovídat za svá zlá slova. Přitom ve verši 34 náš Učitel říká stejným lidem, že nemohou říkat dobré věci, protože jsou svázáni svou zlou přirozeností.
Lazar v hrobě neměl žádnou přirozenou schopnost reagovat na Pánův příkaz, „Pojď ven". Muž, který byl nemohoucí 38 let, neměl žádnou přirozenou schopnost uposlechnout, když mu Ježíš přikázal, aby vzal svoje lože a šel. Stejně tak dnes hříšníci nemají přirozenou schopnost uvěřit, když kážeme:
• A to je to jeho přikázání, abychom uvěřili jménu jeho Syna Ježíše Krista (1. Janův 3:23).

Když hříšník odmítá přijít ke Kristu, je vinen, protože učinil svobodnou volbu. Ta odráží stav jeho mysli, pocity a postoj k Bohu a jeho Synu. Volbu uskutečnil dobrovolně bez donucení. Je to jeho rozhodnutí. Ale bídný hříšník, mrtvý v proviněních a hříších, nemohl jinak, neboť je zlý. Aby byl zodpovědný Soudci všech srdcí, není nutné, aby měl neutrální vůli, neboli schopnost konat jak dobré, tak zlé.
V této oblasti je nám velmi nápomocný Anselm. Tento středověký teolog podotýká, že pokud schopnost hřešit je nutná pro existenci opravdové svobody nebo zodpovědnosti, potom Bůh není ani svobodný, ani hodný chvály. Anselm dále poukazuje na biblický důraz na svobodu. Pravá svoboda spočívá v možnosti konat dobro, zatímco ten, kdo hřeší, je otrokem hříchu. Pokud pravá svoboda spočívá ve schopnosti konat dobro v Božích očích, potom ta největší svoboda spočívá v neschopnosti jednat jinak. Tato největší svoboda náleží Božím synům, kteří jsou v nebi. Jak biblické bylo Anselmovo porozumění!

Anselmovo smýšlení bezpochyby ovlivnilo slova Westminsterského vyznání v kapitole „O svobodné vůli", protože ta říká, že Adam „měl svobodu a moc chtít a činit to, co je dobré a Bohu libé." Tato svoboda byla ale měnitelná, podléhala změně. Člověk mohl ztratit a vskutku ztratil svou svobodu konat dobro. Ta není ale stejná jako svoboda být sám sebou. „Člověk, svým pádem do stavu hříchu, zcela ztratil veškerou schopnost vůle k jakémukoli duchovnímu dobru, která doprovází spasení; takže ve své lidské přirozenosti, ve které je zcela odvrácený od tohoto dobra a mrtvý v hříchu, není schopen, ze své vlastní síly, obrátit se, nebo se na obrácení sám připravit."

Bernard byl velmi blízko pravdě, když napsal o našem postavení v Adamovi: „Nějakým podivným a zlověstným způsobem je duše v zajetí této dobrovolné, a přece želbohu svobodné nutnosti, zotročená a zároveň svobodná; zotročená co do nutnosti, svobodná, co se vůle týče. A co je ještě podivnější a ještě nešťastnější: duše je vinna, protože je svobodná, a současně je zotročená, protože je vinna, a tedy je zotročená proto, že je svobodná."
Vidíme, že člověk má svobodu být sám sebou, a proto je otrokem hříchu kvůli svému zlému srdci. A to nás přivádí k nejhlubší pravdě o záchraně duší. Ta je zásadní pro naše kázání, když vedeme naše posluchače ke spasení.

IV. Lidská vůle není naše naděje. Náš Pán učil, že strom musí být učiněn dobrým. Celá lidská přirozenost musí být obnovena. Člověk musí mít nové srdce, aby mohl nést dobré ovoce. Vůle nemůže strom učinit dobrým. Může pouze uplatňovat svobodu být, čím strom už je. Vůle nemůže naplnit pokladnici novými věcmi. Může pouze svobodně vynášet, co v ní je. Vůle nemůže pročistit pramen. Může přetékat pouze vodou, která je duši dostupná.
Kázání evangelia, které spoléhá při obrácení na akt lidské vůle, se míjí cílem. Hříšník, který předpokládá, že má sílu udělat něco dobrého, co doprovází spasení, žije ve velkém bludu. Jsme odkázáni jenom na obnovující činnost Ducha živoucího Boha, který může učinit strom dobrým. Pokud Bůh hříšníka nezmění, pokud v něm nestvoří čisté srdce a neobnoví spravedlivého ducha, neexistuje žádná naděje na spásonosnou změnu.

Ačkoli při kázání evangelia mluvíme k vůli lidí, je to vůle, která je oblečena v pohřební šat zkaženého srdce. Ale jak mluvíme a Pán se přiznává ke svému Slovu, Boží moc přivádí hříšníky k životu. Jeho lid přijde dobrovolně v den Jeho moci (Ž 110:3). Všichni, kteří jsou přijati za Boží syny
• … jsou zrozeni ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. (Jan 1:13)
Povstáváme ke kázání bez moci učinit strom dobrým. „Stromy" před námi se nemohou učinit dobrými, takže žádné triky nebo lidské metody nemohou lidi přesvědčit, aby se změnili. Ale náš slavný Bůh může vnitřní, skrytou, přeměňující mocí učinit strom, poklad i pramen dobrým. Nechť tedy náleží všechna sláva Bohu a Beránkovi! Spasení je od Pána!


Poznámky:
1 Autor článku se narodil v roce 1938 v USA. Studoval mimo jiné na americké Westminster Theological Seminary. Od roku 1963 je pastorem v Grace Baptist Church v Carlisle. Mimo jiné je autorem knihy Today's Gospel - Authentic or Synthetic? (Dnešní evangelium - Pravé nebo umělé?), která je tématem příbuzná tématu tohoto článku. Kniha ukazuje, že v mnoha případech je evangelium, jak je dnes kázáno, daleko od obsahu evangelia Ježíšova. - pozn. překl.
2 Jako „fundamentalisty" zde autor označuje vyhraněné arminiány, kteří při obracení lidí používají „přesvědčující" nátlak na lidskou „svobodnou" vůli. - pozn. ZOD.
3 Pokud není uvedeno jinak, biblické citace jsou z Nové Bible kralické. - pozn. překl.
4 Tento termín používá Mgr. Miroslav Palát v překladu knihy J. M. Boice Základy křesťanské víry, strana 174. - pozn. překl.
Walter J. Chantry: Man's Will - Free yet Bound Banner of Truth, č. 140, přeložil Petr Papež

Prevzaté z časopisu Zápas o Duši

Zamknuté